Bertranda

Dlouhý zvuk míču se opět rozezněl. Lucien čeká na Noelle, ale nedělá si naději. Na Raffaelově třídě mají návštěvu a zdá se, že tam ztěžkla atmosféra. Lukáš a Noelle o tom neradi mluví. Je to jakýsi nový druh mlčení, který lze postřehnout i ve škole. Nějaká témata byla vždycky tabu. Teď to vypadá, jako by žádný z chlapců nechtěl mluvit o svém domově, o rodičích. Za čtrnáct dní bude maturita. "Jestli nás mezitím čuňátka nesežerou", pošklebuje se Meunier. Pan Martin v Severinské ulici propadl nudě. Přestal se holit. Záminku si najde vždycky: málo plynu, čili není teplá voda, nebo mu zas vypnou proud, zrovna když si brousil břitvu.

Už toho má dost, celé dlouhé odpoledne poslouchat páně Martinovo chrchlání. Sedí nad stolem s hlavou zabořenou v dlaních a pročítá poznámky z filozofie a dějepisu. Nic z toho však nevnímá. Stroj běží naprázdno. A kdesi v bytě pořád ten chraplavý kašel, to kloktavé gloglo. Sebere tedy páté přes deváté sešity, dvě tři knihy a vypadne ven. Potká se s paní Lechadovou, která jen opakuje "maturita", "disciplína", jako kdysi opakovávala "nevděčnost" nebo "promrhat úspory". Dveře jednou od samého třískání vypadnou z pantů.

Lucien uteče, lhostejno kam. Často na nábřeží, kde se pod dlážděnou navigací koupají spolu s hubenými psy desítky chlapců. Na Pont Neuf se přes zábradlí naklánějí Němci, přikládají k oku leiky a fotografují haranty, jak s nataženýma rukama a nohama, jako žáby, skáčou do vody. Vidí v nás černochy. Dny jsou prošpikované nálety. Zbytečné scházat do metra: už se odtud ani nevychází. V klubu sice vidí na dveřích k šatnám vyhlášky, ale sirén si tam aspoň nikdo nevšímá. Jednou se sice pokusili vyprázdnit koupaliště, ale vyžeňte pět set nahých mládenců a děvčat, kteří, se ještě ke všemu smějí ! A tak se toho vzdali. Jaro voní slunenční ambrou.

"Já vám říkám, že se nic nestane, nikdy !"

"Myslíš ? Tak se podívej ! Tady to máš..."

Rázem se zvedly všechny hlavy. Letecký útvar jako by zaplavil nebe v jediném okamžiku. Krátké záblesky trupů je vidět na všech stranách. Všechny baterie v Lesíku a na vysokých budovách okružních bulvárů se rozběsnily. Dopadají první střepiny, poskakují po střechách klubové budovy, kutálejí se pod nohy zvědavců. Okamžitě propukne zmatek. Když je člověk slyší pršet do ulice v noci, kdy je zachumlaný v posteli, je to néco jiného, než když stojí v plném slunci s vědomím, že je může schytat na hlavu ! Lucien zrovna vložil do přihrádky legitimaci, aby si zamluvil kurt, a náhle spatří, jak se rozstřikla jedna taška na hlídačově boudě.

"Pojď !"

Vezme Noelle za ruku a vleče ji pryč. Ale kam ? Střepiny padají stále hustěji. Zatímco většina lidí utíká v podvědomém reflexu k šatnám, k restauraci, aby mezi sebe a oblohu položili něco pevného, Lucien táhne Noelle stranou do jednoho zákoutí. Když se ozve hvízdot, který prudce zesiluje a blíží se k zemi, není už pochyb: kotláři nebo padající bomby. Útěk ve čtyřicátém, štuky oslavované v německých filmech: každý ví, oč běží. Dávno je známo, jak děsivě zní siréna umístěná pod letadlovým trupem. Jenomže v tom byli vždycky ti druzí ! Zvuk roste, roste, čím dál ostřejší a zároveň ohlušující.

Letadlo ? Ne, bomby ! Lucien má sotva čas si to promyslet a uvědomit si, že jsou právě ve středu terče. Smůla ! Takhle k tomu tedy dochází...? V tu chvíli se kolem nich snese déšť střepin, zvoní po betonu, buší do listí stromů. Když už, tak aspoň ta dírka v hlavě nebude malá ! Donutí Noelle, aby si lehla, zatlačí ji pod lavičku a vklouzne vedle ní. Čím dál hustěji to buší do křoví, do keřů ptačího zobu kolem nich, do udusané půdy kurtu, zní to jako dupot vyplašených zvířat, jako rány holí. Lavička je velká, z bíle nalakovaného dřeva. Laťkovým sedátkem sice prosvítá nebe, přesto však budí dojem bezpečí. Neustále hvízdající bomby protrhávají svým zvukem jakýsi temnější rachot: výbuchy, a neobvykle blízko. Půda se chvěje, jako by se země trhala na sto metrů od nich. Noelle zavřela oči. Neotevře je, ani když odštěpek naplno zasáhne lavičku. Ocelový kousek nadskočí a dopadne na zem dva kroky odtud.

Lucien po něm natáhne ruku, ale kov je žhavý. Teď už tedy vědí, jaké síly dosahuje hvízdot těsně před výbuchem. Ale co když to začne padat ještě blíž ? Lucien žasne: je klidný. Ještě že lavičku nad nimi zasáhl ten kousek střely, jinak by si tu tak natažený na štěrku připadal dost hloupě. Noelle leží přimáčknutá k jakési zídce. Šijí spočívá v ohybu Lucienova pravého lokte. Otevřela oči. Z blízkosti deseti centimetrů jistě spatří stopy po nedávných ranách toho skopčáka. Ale Noelle na to zdá se nemyslí. Lesknou se jí oči. Ne, Lucien nesní: Noelle se usmívá. Chvějí se jí rty a Lucien rozumí, že se usmívá sama sobě, svému strachu, tomu, jak by jí cvakaly zuby, kdyby nedržela ústa křečovitě sevřená. Lehce na ni položí druhou ruku, rád by tím naznačil, že jí chce zahřát. Noelle se schoulí, pak se vzpamatuje, zvedne trochu tvář a pohlédne Lucienovi do očí: "Ach, to by bylo až moc hloupé, ne...?" Její rty čistým, prostým pohybem vyjdou vstříc Lucienovým a poddávají se, otvírají, dávají a samy berou - s Colette to bylo vždycky tak, že polibky přijímala, trpěla anebo vracela - tenhle polibek však Noelle dává. A její tvář, tělo, ruce v jednom jediném pohybu Luciena obklíčí a dávají se také - tvář, tělo, ruce. Po cestě kolem nich někdo utíká. Je slyšet výkřiky. Lucien netušil, že může nějaké tělo tak přesně odpovídat jeho vlastnímu, tak se v něm ztratit. Něčí hlas docela blízko vykřikne: "Tak se schovej, hrome !" Noelliny rty otevřené v jeho ústech nebo možná obráceně, oči zavřela. Mrtvá. Mrtvá, jejíž ramena se lehce zachvívají. V jejíž hrudi to buší. Jejíž ztracené rty cosi mumlají.

Lidé mluví a mluví... Pánové gestikulují rukama, vysvětlují. Tmavá saka mají uprášená. Noelle si otřepala vlasy. "Podívej se, jak vypadám !" Chlapci naskakují na kola. Hurá, chceme vidět bombardování ! Kdosi vyšel ze sekretariátu a říká: "Auteuil, Versailleská třída, brána Saint Cloud, Blériotovo nábřeží..."

"Renaultku minuli..."

"Minuli ? Splést se v takovém slunci o dva kilometry ?"

"Určitě měli na mušce Citroenku... Továrny na Javelském nábřeží !"

Děvčata sa choulí chlapcům do náručí. Tváře mají lehce rozpálené a v očích týž lesk jako prve Noelle. Co by zato Lucien dal, kdyby se jí teď mohl podívat do očí, vzít ji za ruku ? Potkala nějaké strýcovy přátele, dvojici. Opálení padesátníci, dáma v zelených šatech. Noelle Luciena nepředstavila. Lucien stojí deset kroků od nich jako žebrák, všecek rozzuřený, a tváří se, že je mu to jedno... V dálce houkají sirény a všichni se nervózně smějí.

"Noelle, holčičko, jste v koncích s nervy. Rozrušilo vás to."

"Ale ano, ano !" naléhá dáma. "Vypadáte na omdlení, miláčku."

"Jsem tu naštěstí vozem. Nechte kolo tady a já vás zavezu domů."

Ve tváři je Noelle bledá jako stěna, to je fakt. Lucien hledí, jak se jeho přítelkyně vzdaluje po boku šlechetné dámy, pán s vozem před nimi, sebevědomý jako majordomus. Pojednou se Noelle zastaví, řekne pár slov na vysvětlenou, vzchopí se, aby udělala čelem vzad, a vrátí se k Lucienov. Nepotřebuje se tvářit tragicky. Položí mu ruku na zápěstí. "Promiň, Luciene. Cítím se doopravdy mizerně..." Pohlédne na něj. Jako by odhalila nějakou dlouhou, velice starou, skoro zapomenutou historii. Její tvář se uzavře. "Zapomeň na to všechno. Prosím tě, Luciene, zapomeň."

Když utíká zpátky k dámé v zeleném, nohy jí slouží tak dobře, že nevypadá na omdlení.

Nazítří se dozvědí, že si nálet vyžádal dvě stě, možná tři sta obětí. Tentokrát to Pařížané slízli, dokonce i pařížská buržoazie. Lukáš se přihlásí k první pomoci. Až do jedné ráno pomáhal vyprošťovat raněné a mrtvé. Vybavený ausweisem se zastavil u Judity. V opravdové válce jsou takové věci dovoleny. Převázala mu ošklivě roztržené zápěstí. A jak to vypadá, odešel od ní až druhý den ráno.

Z románu L´Allemande (1973), autor Francois Nourissier

Zákaz vycházení preložila Věra Dvořáková, Odeon 1978,
foto Robert Doisneau, posledná f. Henri Guerard