Baltazar B. zvedl hlavu z mokré travnaté tmy. Oblečení mu místy mokře lnulo k tělu. Vzpomněl si že se udatně vydal jakousi zkratkou která ho podle všeho měla dovést severozápadní cestou do Dublinu mnohem rychleji. Vedla přes kamennou zeď. Přistál v příkopu a na louce. Vzhlédl k nebi a hledal hvězdičku. A pak se překotil do temné prázdnoty. A velmi blízko se valila pára z přežvykujících nozder. Křupání trhané trávy. Mlaskání čelistí. S hrůzou vstal, kráva uskočila a klusala pryč.
Tam někde daleko vzadu roztančené modré oči slečny Fitzdareové. S bělostnou pletí a jasně rudými rty. Musím vstát a pokračovat ve své strategické cestě. Zaštěkal pes. Kříž. Klášter. Tam budou jeptišky v nočních košilích. Já jsem se úplně ztratil. Kudy přes ty pastviny. Probůh, tam vpředu jsou zamřížovaná okna. A kdesi za těmi zdmi hlasy mučených. Civilizace musí být na dosah. Je třeba jen projít podél žalářních stěn. A teď už nezbývá než si hodit mincí. Strýček Edouard říkal kupředu, vždy kupředu. Tady je sever. A tam vzadu nezřetelný obrys střechy. Mezi zmítajícími se keři a stromy. Takže jen dál tím bahnem.
Konečně pod nohama pevný štěrk. Snad mě někam dovede. Aha, plot. A teď zahoukala sova. Nikdy jsem se nanalokal tolika čerstvého vzduchu. A jaktěživ nebyl tak nervózní. Což mě mrazivě probírá z mrákot. Zabloudil jsem tak dokonale že už je jedno kam se vydám. Měl jsem zůstat u ní ve stáji. Pojíst sena. Ráno by slečna Fitzdareová přišla a dala mi kostku cukru a vyklusala by se mnou na louku aby mě potrénovala. Rypsové rajtky by pevně zahnízdily na mých bocích. Což by velmi snadno mohlo vyústit v necudnou myšlenku. Panebože, já se motám někomu po záhoncích, přede mnou jsou zřejmě azalky. Tady si ale někdo žije. Podle Bejčáka je to čtvrť ambasád a bankovních ředitelů, vládne tu zdravé a subtropické povětří.
Baltazar B. zastavil před nezřetelným stínem domu. Sedlová střecha a obrysy čtverců roztomilých oken. Tak teď už o tom není pochyb. Jsem na soukromém pozemku. To je tedy otřesné. Musím se pěkně po špičkách odkrást pryč. Nenuceně. Do tmy. Tamhle má to odlehlé stavení garáž. Prosklenou mléčným sklem, jak vidím. Tady musí být sever. Strýček Edouard říkával, že jít stále jedním směrem je lepší než zmateně bloudit dokola. Když jsem se probral tam v mokré trávě, zrovna se mi o něm zdálo. Radil mi něco legračního. Aspoň že jsem vyrazil do Dublinu, i když mi štěstí nepřálo. Žádné hvězdy. Jen sem tam měsíc. Bože můj co je zas tohle. Nádržka pro ptáky. Doufám. Opatrně před sebou tápat rukama. Možná budu muset projít přes záhony zeleniny. A tam dál musí být louka, a snad i řeka, jejíž břehy mě dovedou zpátky domů. Nebo tam v téhle tmě můžu doplavat. Na klepání a vyptávání nemám nervy. Což by podle všeho udělal Bejčák a měl by vyhráno. Je třeba se odhodlat. Vzhůru, námořníci. Musíme ten dům oběhnout. A to rychle než zase vysvitne měsíc. Ze soukromých pozemků mám hrůzu.
Baltazar B. svižně vyrazil do mokré měkké tmy. Držel směr. A vtom do něčeho vrazil. Cosi spadlo. A na zemi se rozbilo. Pekelný rachot. Bylo slyšet na míle daleko. Rozběhnu se. Támhle za ten zadní roh domu. Rychle pryč. Panebože něco mě chytlo kolem krku. Už mě mají. Já mám vždycky takovou smůlu. Prosím nezlobte se, jsem jen zbloudilý student přírodovědy z Trinity. Moment. Co to je. Mokrá látka. Prádlo. Šňůra. Panebože to jsou obrovské bombarďáky. Pro nějakou amazonku. Za každou cenu se z nich musím dostat. A v poklidu zběsile prchnout.
V domě se rozsvítilo. Baltazar škubal za šňůru. Napjala se a prádlo se zvedlo z trávníku. Škubnul víc. Cosi prasklo a ze stěny domu se sesypalo něco omítky. A hned o kus níž zeje dokořán rozsvícené okno. Kdybych tak mohl zrovna teď zoufale neničit cizí majetek. Nýbrž sedět v Rathgaru a říkat si o další pudink. Takže nakonec na tuto expedici, na níž jsem dokonale vystřízlivěl, přece jen dopadla bomba. Hrůzou bez sebe na cizí zahradě. Tolik jsem se chtěl dostat domů podle hvězd. A říci slečně Fitzdareové. Že jsem jen následoval rodové předurčení. A teď na mě prokristapána někdo řve.
"Kdo je tam dole."
Rychle k tomu křoví. A přikrčit se pod tento hustý rododendron. V hrobovém tichu. A přitáhnout si tu šňůru.
"Probůh Jime vstávej někdo je na zahradě."
"Co zas."
"Vstávej ti povídám."
Baltazar B. polapen v síti bílého prádla kolíčky připevněného na šňůře jež se táhne přes trávník. A dovede je ke mně. Pomalu a jistě. To je tak obscénní. Podprsenka. A další dámské spodní prádlo. Ode všeho něco. Korzet. Růžové hedvábné kalhotky s nohavičkou. A všechno nadměrná velikost. S tou které to prádlo padne není radno žertovat.
"Jimmy Jimmy vylez z té postele povídam. Po trávníku se nám plazí had. Bože můj Jimmy slyšíš mě."
Proboha co mám teď dělat. Viděli mě, jak za tu šňůru tahám. Svatý Patriku, jenž jsi z Irska vyhnal hady, proč jen ti lid nevěří. Strýčku slyšíš mě. V tomto vrcholně trapném okamžiku. V němž jsem nehodlal působit tolik vzruchu. Skutečně madam já se jen snažil dostat se zpátky do svého bytu. Který je tam někde na sever od vaší garáže. Ty šedé zdi a vysoký zelený plot bych poznal okamžitě. Hned za Merrion Square. Jednou dvakrát zaklepat na ty veliké mohutné dveře a vrátný se vyštrachá ze svého pelíšku u kamen. Aby mě pustil dál. Abych si šel lehnout mezi studené, silné a tak bezpečné zdi svého pokoje. Můj drahý svatý Basile vyveď mě z téhle zahradní džungle.
"Panebože Jimmy, ty spíš, viď, a mě tady zneucťujou, a ty si klidně chrápeš, a mě tu przní. Vstávej povídám."
Pomalu doklusat ke stáji slečny Fitzdareové. A tam až do rána přežvykovat slaďounké seno. Říkala mi tak hezké věci. Otevřela mi celý svět vřesovitých. Co v dešti září na hnědých zkroucených kmíncích i když je jinak v zimě svět celý šedý. A tak temný a beznadějný jako je všechna tahle zeleň. Teď když jsem k sobě tu zrádnou šňůru přitáhl rychle změnit polohu. Jen proklouznout tady tudy tam kde keře houstnou. A ta šňůra půjde za mnou.
"Jé Jimmy koukej támhle je. Volám strážníky. Teď jsem ho viděla. Dupe mi po nejlepších růžích. Támhle vzadu na zahradě. A čouhá z něj takový jako had a on ho za sebou táhne. Hele, Jimmy. Vstávej, vstávej. Je to vůbec ještě znásilnění, tou věcí, co za sebou vleče. To bych nejspíš nepřežila, mně stačí už ten tvůj cancourek. To bude ale kanec, jestli má něco takovýho. Jimmy vstávej povídám. Kristepane na nebesích vždyť to může být machometán. V Irských listech psali že sem z východu můžou každou chvíli vtrhnout jejich hordy. Že islám je na vzestupu. Ono už úplně stačí vědět, že jsme v menšině, a ještě aby se nám promenovali po zahradách."
"Mohla bys laskavě přestat žvanit o žlutým nebezpečí, já chci spát. Jim je celý Irsko ukradený, prosím tě."
"Jo tak spát, když se tu schyluje k zneuctění. Po sedmnácti letech manželství mám být znásilněna."
"Dej pokoj se znásilněním. Nic takovýho se v Irsku nestalo od invaze Vikingů, a i ty jsme vítali s otevřenou náručí. Pojď už do postele."
"Tak naposled, Jimmy."
"Mlč už."
"Já ti povídám, Jimmy, že tomu neřádovi nedaruju ani kousíček svýho těla."
"Tebe je takovej kus, že by tě na něj stejně bylo moc. Zhasni už. A drž klapačku."
"Takže ty mě tu necháš napospas. Chlapům s vývrtkama místo toho."
"Ale houby napospas. Jenom chci spát to je všechno."
"Drž klapačku říkáš."
Baltazar se krčil ve vavřínu a mezi křivolakými větvemi rododendronu. To se člověk ocitne na pohovce v pasti nezávazné konverzace, viděl jste tuhle operu, v koncertním sále na Fishamble Street dávali zajímavý recitál, a vůbec netuší, že jsou i horší okolnosti a místa. To utrpení, když měl požádat o omáčník. A teď s hrůzou prchat neznámou tmou. Bože můj. Já se jen chci dostat domů, madam, nejsem žádný musulman. Její stín v okně. Musí mít velmi objemná ňadra. Podle té podprsenky soudě.
"Je tam pořád a tahá za sebou tu dlouhou věc. A ty si tam ležíš, a tady ti přitom k smrti znásilňujou manželku. Já ti dám, však ty si to budeš pamatovat. Ach Kriste Ježiši pane náš, jakou to ohavnou zkoušku jsi to na mě seslal."
V rododendronech je mokro a shora to kape. Kdybych tak věděl kudy utíkat. Počkám, než se to tam uklidní. Než si to ta paní vyříká s Dálným východem. Co to bude. Řev jako když ji na nože berou. A rozbilo se sklo.
"To tě naučí, ležet si tu a chrápat a dělat si z vlastní manželky srandičky. Když se po zahradě potuluje odporný prznič žen. To tě naučí. Žes mě nechal, než dorazí strážníci. Polomrtvou hrůzou a bezbrannou vzdorovat oplzlému vetřelci."
Rozsvítilo se světlo a trávu a štěrk zalil proud žlutých paprsků. Spadl žebřík. Jimmy co ti provedla. Za všechen ten zbytečný poprask se omlouvám. Odplížím se sem do úkrytu. A počkám než bude vzduch čistý. A než zhasne světlo abych mohl zmizet. Vizitku nenabídnu, na to je moc pozdě. Podle následného ticha. Reptavý manžel jako by už nevydával žádné zvuky. Raději se vstupu do zdejší společnosti ještě zdržím. Kdybych tu tak měl svůj vůz. Mohl bych se střelhbitě vynořit z křoví. A dvanáct pumpujících válců by mě dopravilo zpět na kolej. Kde jsem jen neškodným studentem přírodních věd.
Ve světle na verandě se třepotá irský hmyz. Tráva světle bledozelená. Celý ztuhlý v podřepu. Bože, prosím, že ten zvuk z ulice není auto. Je. A větvemi pronikají dva kužely světla. Bože můj. Ať je to třeba mlékař a ne policie. Pneumatiky na šěrku klouzavě zastavují. Bouchnou dvířka. Zablesknou baterky. Tři strážníci v tuhých modrých uniformách zívají a ospale si mnou oči.
"Vidíš něco Milo."
"Nic podezřelého."
"Já si to myslel, co by asi tak machometán pohledával v těchhle končinách v tak pěknou noc. Tak na tu paní zaklepej. A dodáme jí klidu. Ale že to tu mají hezký."
Dveře se otevřely. Na cestičce stojí dva pánové z irského policejního sboru řečeného Garda Šikána. V ohybech paží sevřené přilby.
"Zatím nic, madam, kde jste toho zmiňovaného mizeru popisovaného jakožto muslima viděla naposledy."
"Byl zrovna támhle a visela mu taková dlouhá věc."
"Musím vás upozornit, madam, že jsme tu všichni členové Mariánské družiny. V tom je třeba mít jasno. Takže na podobné řeči pozor prosím."
"V tom případě vám musím oznámit, že já jsem členkou Dublinské královské společnosti pěstitelů růží. Jedna odrůda se jmenuje po mně. Klidně vám ji ukážu."
"Tak takto ne, madam, to ne. Znovu vás varuji."
"Vy tupče."
"Ale no tak. Takhle se nikam nedobereme. Slušnost především. Jsem připraven poznamenat si podrobnosti."
"A nechat toho zvrhlíka uprchnout."
"Madam, pokud to byl takový zoufalec, jak líčíte, bude teď nejmíň v Kilcoolu v hrabství Wicklow. A ještě stihl v Greystones zamávat protestantům."
"Trdla."
"Uklidněte se madam a chovejte se slušně."
"Dyť jsem ho před pěti minutama viděla."
"Popište nám jak byl oblečený a jeho zvláštní znamení."
"Kolikrát vám mám říkat že to byl machometán."
"Tak v tom případě to nebude nic těžkého, to ho určitě chytneme, ale mějte na paměti, madam, že to bude zřejmě nějaký princ, který cestuje se svým, promiňte mi ten výraz, harémem. Jeden takový žije v Rathgaru. A pokud je nám známo, je to příjemný gentleman. A my ho spíš musíme chránit před těmi ženskými. V jednom kuse, dnem i nocí tomu chudákovi klepou na dveře. Ani na chvilku si neodpočine. Určitě nás má za barbary."
"Irsko bylo už v temnejch dobách lidstva studnicí kultury, co si to dovolujete."
"Ale dámo, co je pár cetek a knížek proti ledničkám, které někteří z těchto gentlemanů mají dokonce i v autech."
"Já snad omdlím."
"Hoši zachyťte ji. Držím ji. A není to lehká váha, ta by dala zabrat i mohamedánovi. Teď do dveří. Ona se probere. Milo ty se podívej do křoví a zkus najít stopy."
Přes trávník se blížilo světlo strážnických baterek a zabodávalo se mezi větve a listí rododendronů. Baltazar se přikrčil. Hlavou mi projela unavená vlna ospalé zimy. Proč jsem se jen probudil tady. Ze snů o tom jak bílý býk nabírá na rohy člověka v hnědém obleku. A o strýčkovi Edouardovi na kazatelně. An káže o cestách, jež nás mají vést životem. S lehkým srdcem po bulváru, s veselou myslí v kavárně a s dobrou muškou v přestřelkách. Každé ráno si nechat až ke dveřím donést květinu do knoflíkové dírky. Na tváři úsměv. Límeček u krku povolený. Být hravý, bodrý, zábavný. Ponožky vždy zajištěné podvazkem. A Baltazare, hochu drahá. Až na tebe život naježí své ostny či se rozhodne ti zahrát bandurskou, pak. Ach. Se chop vycházkové hole, narovnej ramena, vypni prsa, vykroč do světa. Vzhlédni k nebi, shlédni na cestu a ukaž jim, co jsi zač. Ráno prožeň útroby, jako když zařve lev. Čuráš-li, broukej si ukolébavku. Je to totiž, hochu, radost. V balonu vzlétni k obloze. A když se zase sneseš na zem a zjistíš, že tvoje milá si tu zatím trochu zaskotačila. Pěkně ji plácni a řekni jí, ať už nezlobí. A že doufáš že to nebyl žádný lump či podvodník. Nýbrž statný gentleman. Znalec vín. Jakož i žen. Má-li černé vlasy, bude to jen dobře. Ty na oplátku zešedivíš. A na závěr, chlapče milý. Několik poznámek o lysinách. Pokud hodláš nosit tupé, což tie nedoporučuji, měj vždy při sobě raději dvě. Jedno k vínu červenému, druhé k bílému. A když budeš pít brandy, samozřejmě vždy jen s hlavou holou. A také, ach, kvůli tomu, jak to skvostně zamrazí, když přitiskneš temeno k ňadrům. To je snad jedna z nejvznešenějších mužských rozkoší. Mozek vnímá ňadra přímo přes vlasové kořínky. Nerozptylován porostem. Plešatý sice zatím nejsi, leč doufat můžeš. A pak. Se jako káča roztočíš na dámských klenotech. Jež umí plašit strach ze smrti.
"Vyjděte ven s rukama nad hlavou. Mám ho. Mám ho. Tady je. Vstát. Tak jsme toho mouřenína chytli. Hej vy tam, vylezte. Takhle sa pokoušet znásilňovat ctihodné katoličky a pobíhat si tady, jak vás Pánbůh stvořil, nezakrýt hanbu ani kouskem hadru."
Baltazar se vztyčil na kolenou. Z listí to kapalo. Vpotácel se do světla baterky. Mžikal.
"Aha. Ten váš chlapík je oblečenej jako pán. A je to ta nejbělejší osoba, co jsem kdy viděl. Aha. Počkat. Táhne za sebou dámské prádlo. Co se mě týče, je to nezákonné až až."
"Neskákej mu na to Milo. Hlavně opatrně. Určitě jsme chytli nebezpečného recidivistu. Pozor hoši."
"Podívejte, jak se sklání, aby se po něm hůř střílelo, to se určitě naučil, když v Americe prchal před FBI. Seane, prosím tě, dones z auta želízka. Tohle není místní zločinec. Ten postoj já poznám, to mi věřte."
"Nech těch svých amerických nesmyslů Milo. Tomuhle zásahu velím já a já taky budu dávat rozkazy. Seane přines z auta pouta a můj notes. A teď vy. Než cokoliv řeknete musím vás upozornit že všechno co tu uvidím a co mě napadne bude použito proti vám."
"Ale tak to není Seamusi."
"Je, není, to je fuk. Tenhle člověk je lupič, určitě je to lupič. A o to jde."
"Seane piš lupič."
Paní domu v dlouhém zeleném županu vyšla ven na cestičku. Vlasy přichycené natáčkami k hlavě. Ruce založené přes rozměrná ňadra. Na nohou červené vlněné trepky. Stážníci couvli a Seamus pokývl hlavou.
"Je to ten člověk, paní, můžete s jistotou říct, že v něm bez nejmenší pochybnosti poznáváte toho mohamedána."
"Dyť jsem vám to říkala. Jako by mu z voka vypad. Tak už mi věříte, že tu volně pobíhal prznitel žen."
"Zdá se, že tomu je skutečně tak, paní."
"Znásilnění je to, sprostý znásilnění, tak."
"Zapsals sis to Seane. A teď vy, co nám k tomu řeknete. Zapiš to, Seane, na otázky vyšetřovatelů pachatel odpovídá mlčením. V Herbert Parku a přilehlých končinách je teď pět hodin ráno. Pachatel se chvěje, ale přesto mlčí. Přibližně v pět hodin došlo k obklíčení podezřelé osoby, v pět hodin jednu minutu se k němu přítomní strážníci přiblížili, bylo přistoupeno k jeho vypuzení z úkrytu, po krátké potyčce nastalo zneškodnění a přibližně v pět hodin tři minuty bylo provedeno zatčení. Pachatelův oděv působí nákladně jak materiálem, tak zpracováním, ale je vidět, že ještě nedávno tvrdě spal. Prohledej ho Milo."
"Znásilnil mě. To je on. Pověsit je málo."
"Mlčte, prosím. To už jsme si zapsali. Nejprve bude obviněn, pověsíme ho později."
Ve světle baterky se zjevily Baltazarovy kalhoty s fleky od bahna. Jemný proužek na obleku se mi celý zvlnil. Ztratil jsem šálu. Za těchto okolností radši nic neříkat. Číháni v rododendronech se vysvětlit nedá. Na svou obranu budu jen mručet.
"Co to povídáte. Zapiš to Milo, obviněný během výslechu piští. Vzhledem k nesrozumitelnosti těchto zvuků musíme jejich význam určit sami. Myslím Milo že pachatel obvinění přijímá. Asi se zrovna vylodil. Vy tam. Mluvíte anglicky. Dobře že nemluví jinak by ho usvédčovalo každý slovo co by z úst vypustil. O jeho vině není pochyb. Drž ho Milo a já vyslechnu tadyhle paní. Připraven Seane. Nuže, madam, shrneme si fakta."
"Takže i s mým manželem Jimmym co támhle nahoře v růžový ložnici chrápe jsme tvrdě spali. Já uslyšela jak něco padá. Byl to tadyten žebřík. Pak se vedle domu něco utrhlo. A to zas byla, jak teď vídím, prádelní šňůra."
"Seane poznač předmět doličný A a B. A vy madam pokračujte."
"Jak jsem byla vyděšená vrazila jsem Jimmymu loktem do žeber a řekla jsem mu že máme na zahradě machometána."
"Tak moment paní, vždyť jste se ješte ani nepodívala z okna. Jak jste věděla že je to muslim."
"Ale dyť jsem ráno četla Irský listy. Psali tam že se k nám přes celou zeměkouli valí jejich hordy."
"Tak to je rozumná úvaha madam. To si poznamenej, Seane, oběť si je plně vědoma nebezpečí z Východu. A co na to váš manžel."
"Jenom vrčel."
"A po ukončení vrčení se vydal k oknu."
"Nevydal. Obrátil se na druhý bok a zase začel chrápat a já byla opuštěná a vydaná na milost a nemilost tomu zvrhlíkovi kterýho vidíte před sebou. Věděla jsem že to je cizinec. Žádný Ir by s nečestnými úmysly nevztáhl ruku na ženu."
"Musíme se držet faktů, paní. Došlo tu tedy k nějakým činům mravnostní povahy či ke kontaktu s vaší osobou. Zeptat se musím neboť tak mi ukládá povinnost."
"Jako bych necejtila jak mě ten lump chytá kolem krku a přitom hnusně funí."
"To si zapiš Seane. Obviněn že mezi shozením žebříku a stržením prádelní šňůry z boční stěny domu i s doprovodnou omítkou se zuřivě přiblížil k osobě oběti a dopustil se výhrůžných úkonů. A teď dále paní. Jakým způsobem tyto úkony prováděl. Ptám se opět protože mi tak velí povinnost."
"To je jedno jakým způsobem. Hnusným. To snad stačí."
"Seane piš si úkony byly povahy hnusné. A já vám madam ještě jednou připomínám že fakta zjišťuji čistě z povinnosti."
"Tak tyhle fakta ze mě jaktěživ nedostanete, já jsem počestná a vdaná ženská a můj manžel je už dvacet let ředitelem firmy."
"Zkrátka a dobře to bylo znásilnění."
"A dyť vám už půl hodiny melduju, že to bylo znásilnění."
"Zanechal obviněný v domě bláto z podrážek bot."
"Jak to myslíte. Vy mýmu svědectví nevěříte. Nechám vás degradovat. Mám bratra u jezuitů a dva další u Křesťanských bratří."
"Já jsem Rytíř Kolumbův madam. Ale zároveň se dá říct že jeden jezuita vydá za dva Křesťanské bratry takže byste mohla stejné dobře tvrdit že všichni vaši bratři jsou křesťanští."
"To není legrace."
"Ale jistě paní. Milo hoď přes obviněného deku, ten chudák se nám tu celý klepe."
"Ať se klepe. Já tu před vámi stojím téměř nahá. Pověste ho."
"Teď prosím mlčte madam. Znásilnění je jedna věc. Nelidské zacházení s ostatními věc druhá. Kdy k oném úkonům prováděným dotyčným zde na madam došlo a obnášely i necudné skřeky či posunky, paní, a mějte přitom prosím na paměti, že pokud obviněný vyslovil obscenitu v cizím jazyce, nemůže vás tato urazit okamžitě, nýbrž až je-li později přetlumočena, v tomto bodě zákona se doufám nemýlím, Milo, že ne."
"Nemýlíte, kapitáne."
"Nedělejte si blázny z oběti znásilnění vy tupče. Nic se tlumočit nemusí."
"Já si z vás blázny nedělám, paní, ještě abych si dělal blázny v tuhle nekřesťanskou hodinu, kdy sotva začíná svítat a bohabojní občané ještě dávno spí. A pokud nás necháte postupovat, jak praví zákon, určitě nám budete moci jisté skutečnosti doplnit. Je nad slunce jasnější že obviněný prohlásí nolo contendere. Říkám to dobře, Milo, buď tak laskav."
"Správně, kapitáne."
"Díky Milo. Nyní nám madam povězte, nakolik obscénní byly ty úkony, kterých se na vás dotyčný dopouštěl."
"Vy oplzlý sprosťáku. Že vám jednu vrazím. To je vrchol. Nactiutrhačství. Budu si na vás stěžovat nadřízeným."
"S tím bych nesouhlasil madam. A neohánějte se po mně. Stěžujte si komu chcete, já jen konám svou povinnost. Ten člověk, co stojí na vašem trávníku, může být nevinný. A vy jste nám faktů mnoho nedodala. Zavři ten notes Seane. Je přesně pět hodin třináct minut."
"Má čest pošlapána jest."
"To je dost dobře možné, paní, ale já nějak nevím, co tím míníte."
"Má čest pošlapána jest. O tomhle se dozví biskup. A vy všichni dostanete co proto. Hněte kostrou. Dělejte. Vezměte si toho zvrhlíka a mazejte pryč."
"Pošlapán tady byl možná snad trávník, nemám pravdu, Milo."
"To je nactiutrhání. On vám to biskup spočítá. Jimmy slez dolů. A vezmi pušku."
"Tak to tedy ne madam. Pošlapat je jedna věc. Použít násilí je věc druhá. Tedy podle vás se dotyčný na vaší osobě dopustil necudného činu."
"S takovými jako jste vy já umím zatočit. Jen počkejte."
Znásilněná dáma se prudce nadechla. Pak se otočila na podpatku a spěšně dopravila svou mohutnou tělesnou konstrukci zpět do domu. Její kroky zaduněly na schodech. Z okna osvětlené ložnice se rozlehl její hlas. Po stropě se rozlil stín. Dole v temné vlhké zeleni němě a tupě stojí obviněný. Všichni tři strážníci vyčkávají a hledí na bílý předměstský dům.
"Jimmy Jimmy muži drahej co jsem ti to udělala. Řekni něco. Řekni. Panebože. Kristepane. Co jsem ti to provedla. Marjápanno já ho zabila. Bože můj on tu umírá a ještě není pod penzí."
"Tak tohle se mi Milo vůbec nechce líbit. Radši tam zajdu a vyšetřím to. Tohle už vypadá spíš na válku, než na jednoho mohamedána co se potlouká po Donnybrooku. Vezmi obviněného a počkejte na mě v autě. A žádnou paniku. Jestli se nevrátím do dvou minut, vyraž za mnou."
Baltazar B. vykročil mezi dvěma strážníky. Jeden před ním, jeden za ním, vyrovnali krok. Levá pravá, levá pravá, hezky po cestičce. Milo otevřel dveře. Zasalutoval, uklonil se a Baltazar se nacpal do černého autíčka. Milo mu přikryl kolena dekou, vytáhl krabičku woodibenk a nabídl. Baltazar odmítl.
"Tak co o tom soudíš Seane. Jistá věc je, že ta ženská tomu chlapovi v ložnici něco udělala. Podle zvuku ho zezadu mocně majzla přes myslivnu, zrovna když to ten bezbrannej chudák ve snu vytáčel s nějakou hollywoodskou star."
"Tý bych teda nechtěl padnout do rány."
"A co sudíš tady o té němé tváři. Seane. Když si ho pořádně prohlídneš na světle, vypadá dost slušně. Jako že podle oblečení by ho jeden šacoval na příslušníka téchhletěch vyšších vrstev. Ta ženská musí být cvok, jak by mohl tenhle důstojný mladý pán znásilnit nějakou takovou. To by už spíš mohl uškrtit lochnesku. Třeba omylem sjel z cesty nebo tak něco. Na Ailesbury Road je přece plno ambasád kde každý den večeří spousta pánů z ciziny. Jestli chceš něco vědět, tak podle mýho je ta ženská zralá na cvokhaus."
"Tak to máš možná recht Milo. Možná máš recht. Seamus každopádně pocejtí sílu jejího jazyka. A je to jazyk jak žehlicí prkno. Panebože co je zas tohle."
"To je přece Seamus, chudák, letí, jako by mu za patama hořelo a ta ženská za ním. Kristovy rány nechce ona ho vzít po hlavě pálkou na hurling. Tohle je teda pro Gardu Šikánu zlá noc. Rychle helmy nasadit a našemu člověku na pomoc vyrazit ven."
"Co se zatčeným."
"Ten je rád že je rád. Když na to tak koukám, je mu tady líp než venku."
Milo a Sean vyskočili z auta. Seamus upaloval od domu. Z oblaku peří se vynořila dáma z Donneybrooku a oháněla se dlouhou tyčí. Seamus se přikrčil a uhnul. Madam se rozevřel župan. Těžké pecny ňader a břich.
"Chlapi zpátky do auta protože toto je bordel na kolečkách. Ta ženská málem zabila svýho muže. Rychle pryč."
Seamusovo mohutné tělo se v předklonu cpalo na přední sedadlo. Na ramena mu dopadly dva údery obouruč drženou hurlingovou pálkou. Milo vklouzl vedle něj, Sean zasedl dozadu. Bouchla dvířka. Motor zařval. Zpátky do Dublinu.
"Co je tohle za ženskou."
"Teď hlavně mizíme, zjistíme si to pak."
"Pozor, Seamusi, pozor, blíží se k okýnku. Panebože pomoc na tuhle bychom potřebovali všechny machometány světa."
"Blbci. Tupci. Kašpaři. Ať tu toho zvrhlíka už nevidím."
"Jestli se ptáš mě tak já myslím, že ta ženská je na hlavu."
"Kristepane já se tě na nic neptám, já chci hlavně už vypadnout. Šlápni prosím tě na plyn. Ta by nadělala fašírku i z papeže."
Auto couvá po klikaté štěrkové cestě. Sean se otáčí k zadnímu oknu. Ta ženská ve světle reflektorů. Mlátí do kapoty pálkou. Kolem klidně proplouvá palma. Domovní znamení na vratech. Nosí štěstí. Autíčko vycouvalo na silnici. Tam vzadu ve tmě stojí dáma. Se zuřivýma očima. A její poslední gesto je výmluvné.
"To mi řekni, Seamusi, co vede chlapa k tomu, že si vezme něco takovýho."
"Cesty srdce jsou všelijaký. Kdo ví, třeba si ji vzal kvůli její kráse. Třeba byla ve svý době šťabajzna."
"Ale jdi ty, to snad ne."
"Buď rád a děkuj Bohu, že mezi mužskejma a ženskejma je jistá přitažlivost, jako mezi bejkem a kravkou, jinak by tu žádnej z nás nebyl."
"Ta ženská tam vzadu měla k nemravnostem jenom kousek. To byla ale noc. Copak náš zadrženej, Seane, už se vzpamatoval. Chudák. Už tam budem. Takový jako ona by byly schopný nás vyřídit všechny. Zkus to na něj gaelsky Seane."
"Mise le mas."
"Sola juvat virtus."
"No výborně, on mluví, ta megera ho musela dočasně připravit o řeč. A nemluví on to papežovým jazykem. Tak to bude bílej italskej gentleman, na to vem jed."
Šedé svítání. Otevřeným okénkem fouká vlhký vzduch. Policejní auto jede podél řeky. Páni, takže Dodder nebyl tak daleko. Jen kousek dolů zeleným svahem. A támhle zdi mlýna. Přes pár křižovatek, Ballsbridge, říkají.
"Co ty na to, Seamusi, jak ta ženská říkala, že prý je členkou Dublinské královské společnosti pěstitelů růží. Podle mýho kdyby tu vypustili na výstavu, udělá jim z toho kůlničku na dříví."
Zařinčel zvonek. Zahrkala tramvaj. Tady je. Svítí a je celá žlutá a vyhřátá. Koleje skřípou. Zastavuje a sbírá hloučky cestujících. Na mírumilovné cestě do ulic. Město pro panenky se probouzí. A já tu sedím zatčený. S vyhlídkou na žalář. Strýček Edouard říkával, buď vždy upravený, vtipný a statečný. A policii právníkům a mnohým dalším neříkej ani slovíčko, které by mohlo být použito proti tobě, drahý chlapče. Nikdy se nesnaž dát světu za vyučenou, protože by na to do týdne všichni zapomněli. Buď upřímný, dokud na tebe nepřijde pokušení říkat pravdu. Pak, drahý chlapče, jazyk za zuby. V tvém vinném sklepě ať je vždy chládek. Útroby měj vždy čisté. A taktéž předkožku. Užívej vonné kapraďové mýdlo."
Merrion Square. Za okny tu a tam světlo. Kolem Lincoln Place. Opuštěná zadní brána Trinity. Ještě kousek tudy. kde kotví Koráb. Na zločineckou dráhu jsem moc mladý. Ještě chvilku mlčet. Mokrými dublinskými ulicemi. Ještě chviličku. Před tolika lety jsem klečel. Na bezstarostném koberci v Palais Royal. A Dublin a Irsko mi zářili jak slunce. Zelenými okýnky Belliných očí. Hebkou rukou mě hladila po tváři. Bello tys mi utekla. Na mé cestě sem kde jen déšť našel jsem. Zachumlaný v kabátě procházet po školních nádvořích. A voda kape odkapává. Po podlahách se plíží chlad. Prosakuje ze zdí. V jednu temnou, pustou neděli jsem na Grafton Street křičel, ať to skončí, skončí. Už to nevydržím. S ostatními jsem se modlil, třásl se a mrzl v kolejní kapli. Zpěvem zaháněl smrtelný chlad. A doufal že plamínek svíčky snad pomůže. Pod Irskem není žádné peklo. V tom se určitě nepletou. Temná dcera, říkají místo toho. Země na konci světa. Nejstarší místo na zemi.
Její skvostné
dlouhé
vlasy
zplihle visí
přes všechnu tu
hanbu.
Z románu The Beastly Beatitudes of Balthazar B. (1968), autor J. P. Donleavy
Preklad do češtiny Michala Marková, vyd. Argo v r. 2009
Komentáre