Bertranda

Nevyvozujte si z onoho sněžného odpoledne s Theem Van Hoosierem, že jsem měla z jeho návštěv nezkalenou radost. Mou radost kalilo leccos, ale ze všeho nejvíce vyrušování z četby. Nešlo pouze o dlouhé a často nevítané přestávky způsobené jeho návštěvami. Šlo i o všechny chvíle, kdy se neobjevoval. 

Jistě si vzpomenete, že kdykoli jsem se uvěžnila, musela jsem jednou za čtyři a půl minuty zkontrolovat cestu. S rezervou pro případnou chybu to znamenalo jednou za čtyři minuty. Jenže jsem byla nehodinná a neuměla jsem si představit, jak vleču stojací hodiny přes zábradlí a po schodech nahoru. Sledovat čas jsem tedy mohla jen podle otáčení stránek a rychlosti svého čtení. Vždy když jsem si brala knihu z knihovny, změřila jsem si pár stránek u stojacích hodin, abych zjistila, kolik za čtyři minuty přečtu. Bylo-li to tři a půl stránky, pak jsem se nahoře ve věži musela po každém takovém úseku podívat z okna.

Nedokážu vám popsat, jak to bylo k vzteku. Jako bych se snažila neusnout - kniha mě vtahovala a autor mě obklopoval úplně novým světem, ale část mé mysli se celou dobu bránila sladce podlehnout tomu pohlcení a říkala tři a půl, tři a půl, tři a půl. Občas jsem se znenadála, že jsem zapomněla a uplynulo sedm či osm, někdy i deset či čtrnáct stránek, aniž bych se podívala. 

Kdykoli se to stalo, nemohla jsem vědět, jestli Van Hoosier během mého zasnění neprošel neviděn po cestě, a tak mi nezbývalo než položit knihu, slézt po schodech dolů, běžet po chodbě až do předsíně a salonu a pak, jestliže sa tu nevanhoosieřilo, přehlédnout cestu, a pokud byla rovněž theoprostá, vyřítit se jako šílená zpátky na věž. U dobré knihy jako Jana Eyrová jsem musela seschodit a vyschodit i čtyřikrát či pětkrát za odpoledne.

Jednoho dne, když jsem ve věži odtrhla oči od knihy, znechucená z tohohle bláznivého, přerývaného čtyřminutového čtení, spatřila jsem havrana, jak klove do něčeho ve sněhu. Ten výjev byl dokonalým zobrazením nového stavu mysli, do něhož, jak jsem si uvědomila, jsem se dostala. Dokonale bílý sněh a na něm havran jako ošklivá skvrna na čerstvě vypraném prostěradle - poprvé jsem pochopila, že nic není jenom dobré ani jenom špatné, že na každé stránce je kaňka, a tudíž, jak jsem doufala, v každé temné noci září nepatrné vzdálené světélko. To mé trochu znadějnilo. Havranem v mé krajiné byl Giles a všechna trýzeň, kterou možná zažíval, a všechna trýzeň, kterou mi působila velká díra, jež ve mně zela v místech, kde měl být on. Havran byl však jen malá černá tečka a všude okolo bylo bílo. Neskýtá to možnost, že i školní život mého bratra je povětšinou šťastný a bezstarostný, až na jednu dvě drobnůstky, které mu vadí? Ale stejně, proč by psal, že se mu nestýská, pokud by mě nechtěl uklidnit? Co jiného to mohlo znamenat, než že se mu stýská?

Ať tak či onak, mohla jsem se těšit na vánoční prázdniny, kdy Giles přijede domů a budu z něj moci vypáčit pravdu, ačkoli jsem si nebyla jistá, co dobrého mi to přinese. Mezitím jsem si každé dopoledne a někdy i odpoledne četla a o ostatních odpoledních jsem vanhoosierovala. 

Vzhledem ke svým neklidným a rozmarným končetinám, jež bylo nutno držet dál od porcelánu, byl Theo vždycky pro, abychom si vyšli do sněhu. Jednoho dne jsem vyhlédla z véžního okna, spatřila jsem, jak se po cestě plahočí sehnutá postava, a skoro jsem se vrátila ke knize, neboť se mi zdálo, že je to nějaký listonoš, že to nemůže být on. Tenhle člověk vypadal jako hrbáč s velikou boulí na hřbetě, ale naštěstilo se mi ještě chvilku ho pozorovat, když vtom se boule pohnula, seskočila mu ze zad, zahoupala se mu v ruce, zbytek postavy se vztyčil do Theova nezaměnitelného čahu a v tu ránu jsem byla pryč, přeskočila jsem zábradlí a pádila po chodbě.

V předsíni Theo otevřel kožený pytel, který přinesl, s gestem kouzelníka, jenž právě vykloboučil králíka. "Co to...?" vykřikla jsem.

"Brusle. Máte tu přece vzadu jezero, nebo ne?"

Paní Grouseovou to velice ustaralo. Co když bude led přiliš tenký, prolomí se, my se propadneme a utoneme? Co by pak řekla Theově matce? Měla jsem pocit, že odradit nás nikoli naší smrtí, ale svou společenskou nesnází není právě nejlepší strategie, avšak nepřela jsem se. Nikdo si samozřejmě nelámal hlavu, co říci mé matce. Paní Grouseová se příznačně nezmínila ani o možných nepříjemnostech s mým strýcem, protože jsme obě věděly, že by mě oplakal jako ztracené břímě.

V tu chvíli se v chodbě naštěstil John, který mířil za nějakou prací, zaslechl to a zasáhl. Ujistil paní Grouseovou, že jako kluk bruslil na zdejších jezerech každou zimu a že led je v tuto roční dobu silný nejméně jednu stopu. Nabídl se, že nás tam doprovodí a velmi pečlivě prohlédne povrch jezera, "co kdyby tam byly praskliny", jak mu paní Grouseová kladla na srdce, na což John obrátil oči v sloup a za jejími zády se usmál.

Navzdory všemu klouzání a smekání na sněhu okolo domu se Theo k mému velkému překvapení ukázal jako vynikající bruslař. Jakmile si nasadil brusle, byl jako vyměněný. Odmalička se každý rok pilně cvičil v Central Parku a uměl se řítit vysokou rychlostí po jezeře, kroužit a vířit a svištět, pohybovat se hladce a ladně. Připomínal mi labuť, která je neobratným chodcem, jenž se kolébá ze strany na stranu, a váhavým letcem, jenž se jen s námahou odlepí od země a pak jen s obtížemi zůstane ve vzduchu, ale zato na vodě zdůstojní a pluje. Myslím, že Theovi se nesmírně ulevilo, že je na zamrzlém jezeře, kde nemá do čeho vrazit, kde nečíhají křehké stolky či jemný porcelán a jeho jízdu nezneblaží klopytné koberce.

Zato já jsem dřevila. Nohy se mi umanuté rozjížděly každá jinam, hlava pojala přítulnost k ledu a toužila s ním udržovat čelní známost, pozadí chovalo sedavé úmysly. Ale Theo mě vlídnil a pomáhal mi - byl z něj jiný člověk, převzal velení, udílel mi pokyny a vládl mi, jako jsem já vládla jemu na nehlazené souši. Postupně, během několika týdnů, jsem se zlepšila a brzy jsem zvládla nenahlavit ani nenahýždit do ledu celých deset minut.

Tak se stalo, že jsem se začala odpoledne přistihovat, jak vzhlížím po každé stránce, místo abych čtyřminutila, protože jsem toužila spatřit Thea na cestě. A pak jednoho dne vůbec nepřišel. Zrovna jsem četla Mnicha, vstávaly mi chloupky na krku a chvěla jsem se v mrtvém tichu věže, když jsem se těšivě porozhlédla po Theovi a zjistila, že sotva dohlédnu na cestu, neboť světla rychle ubývá. Číst jsem si ještě mohla, neboť na mé věži, která je nejvyšším a nejzápadnějším bodem Blithe, slunce otálí nejdéle. Odložila jsem knihu a seschodila. Co se Theovi mohlo stát? Proč nepřišel? Pravda, ráno vydatně sněžilo, ale to ho ještě nikdy neodradilo. Zakázal mu domácí učitel mě navštěvovat? Možná má nový rozvrh a je zneodpoledněný?

V kuchyni jsem našla paní Grouseovou. "Kde jste byla?" uhodila na mě nevrle, a než jsem stačila odpovědět, dodala: "Přišel vám vzkaz." Vytáhla obálku, otevřela ji, vyndala z ní jediný list papíru a rozložila ho. Nasadila si brýle a zamžourala na něj. "Od mladého pana Van Hoosiera," řekla a začala číst.