Ten rok na konci zimy se v Irsku celé týdny držel sníh. Ovce pohřbené v závějích. Silnice a železnice zatarasené, závodiště rušila dostihy. V Phoenix Parku se tyčily obří hnědé pyramidy rašeliny. A když slezl sníh, spustil se zas déšť.
Baltazar B. lehával do pozdních hodin v posteli. Ve svetrech, košilích a ponožkách. Vysokými rámy oken lomcoval divoký vichr. A když na kolej padly stíny. Tajně se vždycky vykradl přes nádvoří. A u mramorového baru hotelu Wicklow do sebe lil půlpinty porteru se smetanovou pěnou. Nasával do sebe teplo z naleštěného mahagonového obložení. A když se připozdilo, zhltal nějakou tu rybu a steak.
Koráb s ohromným řvoucím motorem celé měsíce stál a pak byl prodán Bejčákovi. Ten přišel v motoristické kukle a koženém kabátě a projel si ho na všechny rychlosti. Čtrnáct členů ragbyového mužstva ho pomáhalo roztlačit zadní branou a pak na Lincoln Place. Na Merrion Square se moto zajíkl a zhasl a na dlažbu vypadla převodovka. Museli ho nechat párem koní odtáhnout do servisu mezi kůlny. Baltazar chtěl Bejčákovi vrátit peníze. A Bejčák šlechetně odmítl.
"Obchod je obchod hochu, ať se nám to líbí nebo ne."
Občas kolem projela slečna Fitzdareová ve svém vlastním autíčku. Kde bylo místo právé tak pro dva a kufr na zadním sedadle. A v těch rozpačitých dnech. Nikdy nedokázal čelit jejímu bezstarostnému úsměvu. I když mi jednou dokonce i zamávala. A já nebyl schopen ani zvednout ruku ani se usmát, jen jsem vždycky uprchl. Až do toho dubnového odpoledne. Dny byly stále vlídnější. A někdo mi zaťukal na dveře.
Horác mi přinesl džbánek horkého vývaru. Rozvaloval jsem se na chaise longue s churavým výrazem. Který jsem v těch dnech nasazoval často. Kolem krku jsem měl kravatu v barvě kardinálské červeni a na sobě modrý smoking. Pevně jsem uchopil těžký svazek. Morfologie obratlovců. A Horác strčil hlavu do dveří.
"Je tu, pane, nějaká dáma, slečna Fitzdareová. Mám ji uvést."
"Bože můj."
"Takže ji nepřijmete."
"Ale ne, ne. Uveďte ji, prosím."
"Dobře, pane."
Kroky v předsíni. Horác říká dovolíte slečno vezmu vám kabát. A pak melodický hlas. Jako když na jaře usedne na větev první buclatý drozd. Tady v mém bytě. V tom všem prachu. Nemůžu tomu uvěřit. Ona za mnou přišla. Horác by tak strašně rád abych byl šťastný. A ne abych tu celé týdny ležel ubedněný a zavřený. A dopisoval si se správci svého majetku. Kteří mě mají za marnotratníka.
Londýn, Temple
Vážený pane B.,
obdrželi jsme Váš dopis ze čtvrtého tohoto měsíce. Dle vašich pokynů jsme na Váš účet u Irské banky převedli Vámi požadovanou sumu peněz. Vzhledem k výši této sumy jsme nicméně nuceni Vás informovat, že bychom velmi přivítali, kdybste nám sdělil veškeré mimořádné skutečnosti, které snad mohly nečekaně nastat a v nichž bychom Vám mohli býti nápomocni radou. Neváhejte se na nás obrátiť s žádostí o jakoukoliv pomoc. Zároveň Vám oznamujeme, že pokračujeme v řešení ve věci finančního vypořádání, pokud jde o škodu údajně způsobenou v souvislosti s Vaším vniknutím na cizí pozemek. O vývoji událostí Vás budeme nadále informovat.
S pozdravem
Bother, Writson, Horn, Pleader & Hoot
Mé velké černé dveře se otevřou. A já vstanu, neb návštěva přichází. Horác jako obvykle ztuhne v pozoru. Má na sobě ten černý kabát, který měla oné bludné noci. Na nohou světlé hedvábí a na botách s nízkým podpatkem se lesknou dvě mašličky.
"Slečna Fitzdareová, mladý pane."
"Dobrý den."
"Slečno Fitzdareová. Pojďte prosím dál."
"Díky."
"Přinesl byste ještě jeden šálek Horáci."
"Samosebou, mladý pane."
"Omlouvám se že jsem sem tak vpadla. Zkrátka jsem šla kolem a viděla že svítíte. Nebyl jste ve škole. Nestonáte snad."
"Ne."
"Ach tak."
"Posaďte se prosím sem. Tato chaise longue je obávám se poněkud okázalá. Nicméně za dlouhých odpolední skýtá prosté pohodlí a klid."
"Ne nepřesedávejte si, prosím. Prosím ne. Mně se sedí dobře tady. Na kraji. Připadám si trochu, já nevím, jak to říct, ale samozřejmě bych vás neměla takhle přepadávat."
"Jsem tak rád, že jste to udělala. Opravdu."
"Měla jsem pocit, že jsem možná něco udělala a řekla a neuvědomila jsem si že se vás to dotklo."
"Ale ne. Tak si vůbec nesmíte připadat. Tak. Díky Horáci. Dejte si trochu Horácova vývaru. A mohli bychom si dát ještě toast."
"Jistě mladý pane."
"Dejte si toast. A vývar. A ochutnejte tenhle med. A pak si dáme čínský čaj."
"Moc ráda."
"Výborně. Pro mě je tohle nejspíš ta nejdůležitější a báječná denní doba. Po poledni se vždycky musím trochu usebrat. A když se přiblíží čtvrtá, houknu na Horáce. Vývar. Vím, že je to děsivě požitkářské, ale hned potom si musím dát činský čaj s citronem. A ten pak lenivě popíjím až do šesti."
"Ale taky šprtáte."
"Ach tak. Morfologie obratlovců. Ani ne. To spíš kvůli těm obrázkům. Dívat se na tvory z hřbetní strany. Úhledně srovnané na stránce. A nemají nic společného s životními běsy. Tihle spíci pisces a aves."
"Ptali se po vás. Profesor říkal kampak se poděl náš vznešený přítel."
"Bože můj zase ta noc."
"On do toho nechtěl šťourat. Tím jsem si jistá. Ale ten článek v novinách vás tak trochu proslavil. Mám pocit že za to můžu já. Myslela jsem že se mi proto vyhýbáte. Byla to vlastně moje vina. Jen tak vás nechat odejít někam do tmy. Takže to nejmenší co jsem mohla udělat bylo přijít a vyjasnit si to."
"To jste přišla jenom proto."
"Ne. Taky jsem vás chtěla zase vidět."
"To jsem rád. Víte mně bylo tak trochu. Tedy jak říkáte, jaksi mě to proslavilo. Jenže ten žebřík, to křoví. Bál jsem se že si lidi budou myslet že jsem chtěl slídit v cizích ložnicích. A nejspíš jsem se pak prostě neodvážil vejít do třídy."
"Ale vždyť vůbec o nic nešlo."
"Moji právníci jsou jiného mínění. Ta paní mě žaluje za značné újmy."
"To snad ne."
"Ale ano. Na tom nesejde. Jen z toho jednoho jímá pocit, že lidé dokážou být velice nepřátelští."
"Ale to je hrůza. To jsem vůbec nevěděla."
"Můj tutor to všechno skvěle vyřídil a já myslím že by se to prostě smetlo ze stolu. Jenže ona se doslechla o tom mém velikém autě a penězích. Naprosto nepodložené, ty peníze myslím. A bylo to. Aha ten toast. Dáte si."
"Ráda."
"Já si jej jen tak zlehka mažu kvasnicovým výtažkem. Chcete taky trošku."
"Ano děkuji."
"Ještě něco mladý pane."
"Ne Horáci díky."
"V tom případě mizím. Na shledanou slečno."
"Na shledanou."
"Mám vás pane ráno vzbudit. V jedenáct jako obvykle."
"V osm prosím."
"Ach. Promiňte že to říkám, pane, ale to rád slyším. Myslím, že to je důsledek vaší návštěvy slečno. A snad nebude znít troufale když vyjádřím naději že vás snad brzy opět přivítáme."
Snášel se šedý podvečer. Někde na západě vykouklo klesající slunce. Odložilo se na oblaka růžový vějíř. Ostré komíny staré budovy a trn věže Zvonice. Když se do hebkého vzduchu vkrádá jarní klid. Svět strne. A najednou se zase navěky roztočí. A zvolna se otáčí ve svém vlastním drobném čase. Bouchne kriketová pálka, lupne tenisový míček. Vzduch se snáší k zemi a dýchá na vás. A všechny květiny to vědí a už rostou jak o závod. Buclaté hlaďounké lístečky se ženou vzhůru. A bílé cibule se ještě tajně radují ve vlhké černé hlíně.
A slečna Fitzdareová sedí. S jedním kolenem výš než má druhé. Zelený talířek na šedé vlněné sukni. Shlédnu na oblinu jejího stehna a polknu a zadržím dech. Navždycky už budu zděšený světem. Nikdy nepovstanu a nevzkřiknu. Že tahle žena je má. Namísto toho tu sedím a věším hlavu. A budu se zmítat samotou až mi konečně navždycky odejde.
"To bylo od vašeho sluhy moc hezké že řekl to co řekl. A já bych se vás chtěla na něco zeptat. Tenkrát jste jestli si vzpomínáte povídal. To s těmi nedělemi. Ach bože. Zkrátka se chci zeptat jestli byste k nám nechtěl přijít v neděli na oběd jestli máte čas. Ke strýčkovi, tam co bydlím. Je starý a milý."
"To bych moc rád."
"A myslím že máte rád koně. Viďte."
"To ano ale v poslední době jsem chodil spíš do sázkových kanceláří. Na dostihy jsem se nedostal."
"Tak mě napadlo, že jestli nemáte nic lepšího na práci, mohl byste zajít na návštěvu. Ale to klidně počká."
"Ne ne to nepočká."
"Myslela jsem třeba ještě než nám začnou přednášky."
"Dejte si ještě čaj."
"A jestli máte rád přírodu."
"Ano."
"Střílíte."
"Ano."
"Jezdíte na koni."
"Ano."
"Ach bože mně připadá že vás do toho ano nutím."
"Ale ne. Vůbec ne."
Na rtech slečny Fitzdareové zvolna roste úsměv. Na kontury měkkého fialového svetříku se radši nedívat. Má na sobě dva. Twinset se tomu tuším říká. Perleťové knoflíky. Dlouhé rukávy ohrnuté, jsou vidět kulaté zlaté hodinky na černém pásku.
"Ale ano. Já vím že ano."
"Tak tedy snad. Nejsem žádný ostrostřelec. Chci říct, že se vždycky snažím toho ptáka dostat. Bože můj, slečno Fitzdareová. Mám-li pravdu říct, většinou se netrefím. Upřímně řečeno vůbec střílet neumím. A z koní mám příšernou hrůzu. Ale přírodu mám opravdu moc rád. Tedy jestli by vám to stačilo."
"Propáníčka ale jistě. Já mám ráda všechno co s přírodou souvisí, a občas, abyste věděl, trpívám záchvaty nesnesitelného nadšení. Hlavně nemějte pocit, že musíte být skvělý jezdec a střelec. Vážně. Vlastně jsem se ptala jenom proto, že kdyby vás bavilo střílet, můžeme si zastřílet. A kdybyste jezdil na koni, můžeme se projet na koni. Nebo jet o víkendu na lov. A i kdybyste jenom rád chodil na procházky, bude to moc prima."
"Tak přesně to bych rád. Ještě trochu čaje."
"Už budu muset. Chtěla jsem jen na chviličku. Dnes odpoledne bylo nádherně. Klid a voňavo. A já mám takovou radost že v neděli přijdete na oběd. Často jsem myslela na vás i na ty vaše nedělní sedánky v Rathgaru. Strýčka si nesmíte všímat, on trochu hartusí na impérium. Ale je to zlatíčko. Zahradničí a věnuje se astronomii."
"To je zajímavé."
"On to vlastně jen tak šolíchá, ale má největší sukromý hvězdářský teleskop v Irsku. Měla bych vás varovat. Budete muset na prohlídku s výkladem."
"Mě hvězdy ohromně zajímají."
"Takže jsme domluveni. Jsem tak ráda, že jsem sebrala odvahu. Myslela jsem, že budete mít spoustu práce nebo tak něco a že mě vyženete."
"Bože můj slečno Fitzdareová. Jak vás to mohlo napadnout."
"V bytech v téhle části školy jsem ještě nebyla."
"Tak to bych vás tu mohl provést, tedy jestli by vám to snad nevadilo, dál už je jen má ložnice."
"Ale jistě. Proveďte mě."
"Tak tedy. Zajisté. Je to tam trochu nezařízené. Ale už jsme tu. Tak tohle je, jak jistě vidíte, moje postel. Noc co noc mi křiví záda. Tuhle lampičku jsem si zapojil sám. Nejsem moc zdatný elektrikář. Předpokládám, že mě jednou zabije proud."
"To snad ne, musíte si dávat pozor."
Baltazar B. se v otevřených dveřích otočí na slečnu Fitzdareovou. Která se usměje. A vrátí se zpět do pokoje. Přelétne očima knihy v polici na zdi.
"Propána. Etruská keramika. Vy chodíte na londýnské aukce."
"Ano."
"Máte všechny katalogy."
"Je to způsob, jak strávit odpoledne nikoli nepříjemným způsobem. Potloukat se po galeriích."
"Vy budete jistě patřit mezi milovníky míšeňského cibuláku."
"To je neuvěřitelné. Jak jste to poznala slečno Fitzdareová."
"Zkrátka jsem to věděla."
"Chcete vidět moji kuchyňku."
"Šíleně ráda. Propáníčka tohle slovo nesmím říkat, už jednou jste mi za něj vyčinil."
"Ale ne, prosím, jen šilte. Tedy chci říct, že jsem moc rád, když tohle slovo říkáte. Tady bohužel vládne tak trochu zmatek. Tohle je spíž. Kde skladuji kvasnicový extrakt a kukuřičné lupínky."
"Co je tohle."
"Aha, to je máslo z burských oříšků. Nechal jsem si ho poslat z Bostonu."
"To je hezké."
"Když sa namaže s jahodovou zavařeninou a máslem na sendvič, je to fantazie. A zde. Sporák se dvěma hořáky a grilem."
"Ten je skutečně vkusný."
"Myslím, že ho tu zanechal jeden bohatý Američan. Který nevydržel to zdejší lezavo a utekl zpátky do New Orleans. Jak jsem vyrozuměl, lehával v tomhle pokoji pod hromadou kabátů a dek, obklopený ohřívacími láhvemi a elekrickými kamínky, a stejně se ráno vždycky probouzel promrzlý na kost."
"Chudáček."
"Horác zařídil, aby tu většina z těch věcí po něm zůstala. Horác je na mě ohromně laskavý. Tady mám kbelík na vodu. Tady bednu s rašelinou. Bejčák má taky takovou, ale s dvojitým dnem. Tajnými dvířky se dá dostat pod ni. Ale o tom nikomu ani muk."
"Jak se má váš přítel Bejčák. Povídá se o něm spousta klepů. Sama nevím, čemu věřit. Mně připadá sympatický."
"To on je."
"To je hrůza, jak lidi baví strkat nos do cizích věcí."
"Co jste slyšela."
"Nic. Nic co by stálo za to opakovat. A co je to tady."
"Z této místnůstky jsem se pokusil udělat cosi jako předpokoj. Tady asi ten nebohý Američan svedl svoji poslední zufalou bitnu na úprku před zimou. Nemá žádný zvláštní účel. Tuhle malou grafiku jsem si koupil."
"Ta je hezká."
"A tady jsou první vydání zoologických textů."
"To je tedy nádhera. Překrásné. Kde jste k nim přišel."
"V Paříži u bukinistů."
"Vy jste ale zvláštní člověk, pane B. V lidech se jeden nevyzná. V životě bych neřekla, že sbíráte knihy. Nemyslím to nijak pohrdavě. Ale když jsem vás vídala v tom velikánském autě, měla jsem za to, že holdujete jen a jen sportu. Knihomola bych ve vás nehádala."
"Obávám se, slečno Fitzdareová, že mě skutečně dosud neznáte. Nuže. Tady, podívejte. A všimněte si, že jsou všechny pečlivě zamčené a skryté pohledům. Ale jsou tu."
"Můj ty bože časopisy."
"Filmové časopisy. Tak to je moje četba."
"Tomu se mi nechce věřit. Vy si děláte legraci."
"Čestné slovo. Takhle lenivě já trávím své dny."
"To snad ne."
"Ale ano."
"Vždyť jste si četl morfologii."
"To jenom když mě hryže svědomí. Rozhodl jsem se pověnovat morfologii. Obvykle se ovšem obklopuji filmovými hvězdami. Miluju tu klidnou bezstarostnost, s níž žijí své životy."
"Pane B. já žasnu. Děkuju, že jste mě tu provedl."
"Díky, že jste za mnou přišla."
"Jsem hrozně ráda, že jsem se odhodlala."
"A já jsem taky rád, že jste se odhodlala."
"Tak tedy tuhle neděli. V jednu, jestli se vám to hodí."
"Ano. Báječně."
"Ještě kabát."
"Ach ano. Promiňte."
"Děkuji."
"Nikdy se nenaučím držet ty rukávy jaksepatří. Dostanete se do nich."
"Ano. Díky."
"Nemáte toho svého stříbrného koníka."
"Bože můj vy máte ale paměť pane B. Nic vám neujde."
"To tedy ne."
"Beru to jako varování. Teď už musím běžet. Děkuji za čaj. Byl vynikající."
"Nemáte vůbec zač. Bylo to moc příjemné."
"Díky."
"Já děkuji."
"Sbohem."
"Sbohem."
Slečna Fitzdareová vykročila do šeré chodby a dveře se zavřely. Teď sejde po kamenných schodech. A jestli to stihnu do kuchyňky k oknu. Můžu vyhlédnout ven a uvidím ji odcházet. V černém kabátě. Pod lucernami. Kolem prověšených řetězů. Otáčí se. Kristepane. Mává. Bože můj. Do toho úsměvu musím vložit všechno. Přistižen, jak se za ní dívám. Asi mě neměla vidět. Jenže to by se nesměla otočit. A ona se otočila. Má mě ráda. Půjdu na oběd. Proč ne. Jen tak pro radost. Bože můj to je tak příjemné. Den který by jinak stál za starou belu. Najednou tak báječný a prima. Když to čekáte nejmíň stane se něco krásného. Pozvala mě. Na oběd. Udělala to. Pane Bože, nedopusť bych sešel z cesty. Dej ať sebou hodím a stihnu tramvaj. Co se valí po kolejích do dálky. Tak jako teď do dálky mizí ona. Jen černý flíček mezi starými budovami a všemi těmi sbíhajícími se rovnoběžkami žulových dlaždic. Na nohách v hedvábných punčochách. Tmavé vlasy za ní vlají. Třeba už mi nikdy nebude smutno. Až spolu poklušeme vřesem po kopcích.
V sedm Baltazar v černém dvouřadovém obleku s tenkým proužkem. Světle modré košili a černé hedávbné kravatě. Vyšel ven. Přes hrbolaté hlavní nádvoří. Na schodech k jídelně svítí lampy. A jedna nad velikým žulovým portálem. Nebe je pochmurně šedé. Vítr sílí. Jak asi bude po těch letech vypadat. A proč vlastně přijela. A jak se má člověk chovat na schůzce s vlastní matkou.
Vyšel po schodech hotelu. Dvoukřídlými dveřmi dovnitř. A po černobílé podlaze. Zastavit se a rozhlédnout. Hlučky lidí. A tamhle. V rohu sedí žena. Nohu přes nohu. Veliký široký klobouk a pod ních schované vlasy. Dlouhá černá cigaretová špička. A vedle ní brunet. Asi tak mého věku.
Baltazar přešel po světle hnědém koberci k béžovému sezení. A stolku se skleněnou deskou mezi křesly. Oba sedící vstali. Matka mi položila dlaň na rameno a voňavým pudrem se mi otřela o tvář.
"Baltazare."
"Dobrý večer, maminko."
"Ty jsi ale vyrostl. A jsi hubený. Ale jinak vypadáš tak, jak jsem čekala. Tohle je Georgie. Georgie, můj syn Baltazar."
"Zdravím."
"Velmi mě těší. Baltazare."
"Prosím sedni si. Co si dáš k pití."
"Sherry."
"Výborně. To pijeme také."
Baltazar dal nohu přes nohu, všiml si, že se mu zvezla ponožka, a dal nohu zase zpátky. Suhlasně přikývl na všechny otázky, které nepřili. Hleděl na ty dva na pohovce. Matčiny temné oči pod krempou klobouku. Šikmý proužek šedi v pramínku blond vlasů doleskla sčesaných za úpravné ouško. Kolem očí pavučinky vrásek. Jak teď zvedla hlavu. Světlý keprový kostýmek v barvě magnolie. Na útlých, křehkých rukou veliké pihy. Na levé a pravé ruce dva veliké prsteny jeden s červeným druhý se zeleným kamenem. A volný plochý náramek se spustou spoustou diamantů.
"Nabídněte si."
Zlatá tabatěrka se přisune k Baltazarovi. Jenž s úsměvem zavrtí hlavou. Na George který se pohodlně opře a zapálí si tabákový váleček držený v končecích napjatých prstů. U pasu má řetízek na hodinky. Tuhý límeček a malého puntíkovaného motýlka. Jeho krejčí mu oblek ušil až moc těsný. A jeho holič věnuje černým kučerám až moc péče.
"Jak se ti studuje Baltazare. Líbí se ti na univerzitě."
"Ano."
"Bydlí se ti dobře."
"Ano. Něco tu mají zařízené poměrně primitivním způsobem. Ale jiné věci zas docela uspokojivě."
"Je to podivná země. V životě jsem v žádném podobném městě nebyla. Všichni si tu něco mumlají, šklebí se nebo se smějí. A na všechno říkají ano jistě okamžíček, a trvá to hodinu. Máš jít doprava, a oni tě pošlou doleva. Uvedou tě do tvého apartmá, a on už tam někdo bydlí. A ty řekneš, ale v tom pokoji už někdo je, a oni se zahihňají, jako kdybys byl šílenec. Ale ty sis tu zřejmě zvykl. Jestlipak pořádně jíš."
"Ano."
Číšník v bílém saku postavil na stolek tři sklenky sherry. Člověka to nutí sledovat Georgieho až moc špičaté boty. Až moc se usmívá. Hledá popelník. Aby odklepl popel. Až moc zprudka vyfoukne kouř. Dopřává odpočinek rukám, jež znavilo přehrabování matčiných peněz. Odpoledne v okamžiku plném zoufalství. Přišel telegram v hnědé obálce. Zápolil jsem právě s Ranovou embryologií. A Horác mi ho přinesl s čajem. A všiml si jak se mi z tváří odlila krev a řekl doufám pane že to nejsou špatné zprávy.
"Mohl sis s sebou přivést nějakého kamaráda Baltazare."
"Já v Dublinu moc lidí neznám."
Chvíle ticha se prodlužují. Georgie opět vyáhne tabatěrku. S blyštivým monogramem. Odklepne tabák. Nakloní hlavu. Zasune cigaretu mezi rty. Řetízek na zápěstí se mu zachvěje. Matka rukou odežene obláček dýmu.
"Georgie v zimě učí lyžování a v létě plavání."
"Aha, to je pěkné."
Georgie otevře dlaň, zvolna mávne zápěstím, pečlivým pohybem zvedne bradu, ukáže zuby a promluví.
"Mě to moc nebaví. Rád cestuji, poznávám nová místa."
Baltazarova matka vytáhne dlouhou jehlici a sundá si klobouk. Vstane a přivolá číšníka, aby jí ho odnesl na pokoj. A celou svou štíhlou elegancí se natočí a dlaní se dotkne krku.
"Tak co kdybychom šli na večeři."
Baltazarova matka vyrazila v čele halou obloženou zrcadly a po schodech dolů do dlouhé bílé jídelny. Georgie dá s úklonou ve dveřích Baltazarovi přednost. Číšníci v tmavém saku se míhají sem a tam. Ošlehaní rumění statkáři z venkova. Sedí vedle manželek mhouřících oči, co mají pro číšníky úsměv jak čtvrtku citronu, pro své muže pak mlčení. Před kávou Georgie. Vstal a s úklonou prohlásil promiňte bolí mě hlava půjdu se projít na vzduch. Baltazar posunoval lžíci a vidličku. Už se jim nesla pêche Melba. A kolem se sunuly servírovací stoky na nichž co chvíli vzplanula crêpe Suzette.
"No vida Baltazare. Tak jsme se zase sešli. Po tolika letech."
"Ano."
"Hovorný zrovna nejsi."
"Nejsem. Promiň."
"Neomlouvej se. Chápu. Aspoň trošku co si musíš myslet a co prožíváš. Já mám vlastní život. Musím ho žít. Až budeš starší pochopíš to. V žádném případě ale nechci aby mezi námi zavládly rozpaky."
"Nemusíš mi nic vysvětlovat."
"Ne. Nebudu. Georgie chtěl stůj co stůj jít taky. Ale člověk by měl umět jednat se vkusem. A já to občas neumím. Vracím se do Paříže. Najala jsem si byt na Fochově třídě. A ty budeš u mě vždycky vítán. Je tu ale ještě jeden důvod, proč jsem přijela a proč jsem tu. Chtěla jsem ti totiž něco říci. Něco co bys neměl slyšet od nikoho jiného. Jednu zřejmě velmi smutnou věc. Velmi tragickou. A já si upřímně vzato myslím že bych ti o měla povědět. Jde o tu dívku. Slečnu Hortenseovou, pamatuješ se na ni. Porodila chlapečka. Tys byl jeho otec. Hned po narození ho adoptovali. Nevím, kde je a kým je. A nikdy se to nedozvíme. To byla součást dohody. Dáš si ke kávě brandy."
Baltazar B. se s matkou rozešel v hale kde se zastavila sklíčem od pokoje v ruce. Prkenně se uklonil a ona ho políbila na tvář. A dívala se za ním jak vychází ze dveří a sestupuje po schodech. Žlutavým světlem lamp na Duke Street stříbřitě mžilo. Z hospod se tlačily davy. Hospodští je vyháněli ven. No tak pánové je nejvyšší čas tak prosím. Zdvižené rozpažené ruce s šedými pytli piva. Hulákalo se a kumpáni se hnali k autům. Vprostřed zpěvu a smíchu a grimas a sprostých gest. Dveře hospod bouchají, v zámcích rachotí klíče. A najednou zaslechneš své jméno. A vyrazíš po schodech pryč. Kolem prodavače map, dolů stíny Grafton Street. Kolem zamčeného vchodu Mitchellovy kavárny. Tam jsem jednou v prvním patře zahlédl slečnu Fitzdareovou jak pije kávu. Díval jsem se na ni jak vyhlíží z okna a jak se usmívá když přišel člověk v brýlích. Vybral pro ni z podnosu zákusky. Tenkrát jsem ji neznal. Pocítil jsem však všechen ten žal nad její krásou ztracenou a živoucí v životě někoho jiného.
Do výše ční šedá Zvonice a z ní zní zvon. Odbíjí když ji míjím. Cestou zpátky do postele. Mé nohy pode mnou samy jdou. Tolik let to je co jsem ji držel za ruku. A vím. Že to semínko keré jsem tehdy zasel. Vyšlo ze vší lásky co jsem znal. Tam hluboko zavířilo v jezírku. S maličkým ocáskem. Jako když se na břeh hodí lano. Aby tam zakotvilo. Kulaté, červené, sálající. Protože Bella byla má nevěsta. Měli jsme spolu syna. A já byl pořád ještě syn, a přitom celá léta otec. Chodí si kdesi po světě. Probouzí se v jakémsi městě. Chodívá po jakýchsi schodech. Už to bude velký kluk. A třeba ho honí úzkost a strach. A ty ve tmě míjíš ty staré známé řetězy. Přes dlážděné nádvoří. Tam vpředu má okna. Tam spávám. A nic kolem tebe nepostojí. Abys to mohl obejmout a říci zůstaň. Nebo chlapeček co by se mě v létě mohl držet za ruku. Něco se zrodí a zlehka tě pošťuchuje abys šel dál a zemřel. A může to být jen kvítek co jsi kdysi utrhnul. Podíval se na něj. Chvíli držel stonek. A pak ses odvrátil.
A plakal
celou
noc
až
do svítání.
Z románu The Beastly Beatitudes of Balthazar B. (1968), autor J. P. Donleavy
Preklad do češtiny Michala Marková, vyd. Argo v r. 2009
Komentáre