Bertranda

Dick přišel dolů v tmavomodrém, tence proužkovaném obleku a požádal ji, aby byla tak hodná a pomohla mu svinout koberec. Už spolu odtáhli pohovku, a tu na skleněných dveřích zaslechli jakoby netopýří šelest - Dick mrzutě zabručel a otevřel Cecilovi.

"Poslyš," řekl Cecil, "nejdu snad moc brzo ?"

"No, skoro. Ale můžeš mi pomoct tadyhle s kobercem. Nechali to všechno na mně, jako vždycky... Jenže vy se ještě neznáte - pan Cecil Bowers, slečna Porcie Quaynová... Víš, Cecile," dodal Dick trochu přísně, "zvonek už zvoní."

"Tak ? Odpusť - obyčejně nezvonil."

"Já tě jen chci upozornit, že teď zvoní."

"Kdo to přišel, Dicku ?" křikla Dafne přes zábradlí.

"Jenom Cecil. Pomůže mi svinout koberec."

Cecil svinul koberec, narovnal si vázanku a šel si umýt ruce. Porcie v jeho zevnějšku nezjistila žádnou zvláštní závadu, ledaže samozřejmě nevypadal tak mužně jako Dick. Vrátil se a načal s ní rozhovor: "Prý jste nedávno přijela z Londýna" - ale objevila se Dafne a dala mu nést podnos.

"No, Cecile, teď na to není kdy, aby ses tady bavil," řekla. Svým počínáním dávala jasně na srozuměnou, že je-li tam Cecil opravdu pro Porcii, tedy jen jako někdo odložený pro Dafne. Měla na sobě krepdešínové šaty, ktoré se jí lepily na stehna a jinde zas byly až přepychově zřasené: rozkvétaly na nich vlčí máky, růže a řeřichy, jen v záhybech trochu pošramocené. Ve smaragdově zelených střevíčkách s vysokými podpatky našlapovala ještě víc zvysoka než jindy. Zazvonil zvonek, a jako by to škublo celým domem - Dick šel otevřít dalším hostům a Dafne poslala Cecila s Porcií do jídelny, aby do obložených chlebů zapíchali praporky a spočítali sklenice na mošt.

Když se chtěli podívat, co je v těch obložených chlebech, museli nadzdvihnou okraj vrchního plátku. Ani tak se nemohli být jisti, jaký druh rybí pasty v každém je: Cecil se najdřív přesvědčil, že jsou v pokoji sami, pak si z každého nabral ždibíček pasty na koneček prstu a ochutnal ji. "Tohle se nesluší," řekl, "ale que voulez-vous ?"

"Nikdo to nepozná", řekla Porcie - stála hned za ním.

Zapíchali praporky, pak se jako dva spiklenci posadili na židle vedle sebe a se zájmem se na sebe zahleděli. Z haly se nezřetelně ozývaly hlasy - zřejmě je nikdo nepostrádal. "Tyhle večírky u Dafne a Dicka jsou veselé," řekl Cecil.

"Mají je často ?"

"Dost často. Jsou vždycky v sobotu. A tady to vždycky má švih. Ale vám to tu po Londýně jistě připadá až moc klidné, že ?"

"Ani ne. Jezdíte často do Londýna ?"

"No, dost - když si neodskočím do Francie."

"A často si odskočíte do Francie ?"

"Ano, musím se přiznat, že často. Snad si o mně také pomyslíte, že jsem blázen: všichni si to tady myslí. Všichni se tu tváří, jako by Francie vůbec neexistovala. Co to tam vidíte ? ptám se jich někdy, když je jasno. Řeknou: No, přece Francii. Ale neudělá to na ně vůbec dojem. Jezdím často na celý den do Boulogne."

"Jen tak sám ?"

"No, byl jsem tam už také sám, a často tam jezdím s jednou tetou, má báječný smysl pro legraci. A párkrát jsem tam byl s kamarádem."

"A co tam děláte ?"

"No, hlavně chodím po městě. Máme přece do Boulogne tak blízko, ale opravdu je to báječně francouzské město. Pochybuji, že by Paříž mohla být ještě víc francouzská. Ne, v Paříži jsem ještě nebyl: já se totiž obávám, že by mě třeba zklamala... "Hele, žes byl zase tam na druhé straně?" říkají mi vždycky známí, když se dlouho neukážu v kavárně ani na Zimním stadionu ani v Pavilónu. Nemám tušení, jaké z toho dělají závěry," dodal Cecil domýšlivě a trochu pohrdlivě. "Nevím, jestli jste si toho už nevšimla," pokračoval, "ale lidé o to moc nestojí, aby si rozšířili duchovní obzor. Já si ten svůj vždycky rád rozšířím."

"Já také." Pohlédla na Cecila ostýchavě a pak řekla: "V poslední době sa můj duchovní obzor hodně rozšířil"

"Však jsem si to myslel," řekl Cecil. "Právě tenhle dojem jste na mě udělala. Proto s vámi takhle mluvím."

"Některé moje myšlenky se rozšiřují skoro ještě dřív, než je mám."

"Ano, právě tohle jsem vytušil. Obyčejně jsem trochu uzavřený... Vycházíte dobře s Dickem ?"

"No, když jste přišel, zrovna jsme spolu chtěli svinout koberec."

"Doufám, že jsem nepřišel nevhod."

"Ale kdež !"

"Dick je nesmírně oblíbený," řekl Cecil trochu zachmuřeně a zároveň pyšně. "Řekl bych, že je zrozený k tomu, aby vedl. Dafne se vám asi zdá strašně okouzlující, že ?"

"Není skoro celý den doma."

"Dafne patří k nejobletovanějším dívkám, které znám," řekl Cecil skoro vyčítavě. "Obávám se, že bude celý večer zadaná a že se k ní vůbec nedostanu."

"Jejda ! Snad byste to mohl aspoň zkusit, ne ?"

"Abych řekl pravdu, nejsem ani takhle na tom nijak špatně," odpověděl Cecil.

Právě v tom zajímavém okamžiku úzkostlivě nahlédla do jídelny paní Heccombová ve vínově červených krajkových šatech, které nemohly být po Anně. "Á, tady jste, miláčku !" řekla. "Bylo mi divné, že vás nikde nevidím. Dobrý večer, Cecile, jsem tak ráda, že jste mohl přijít. Myslím, že už začnou brzo pomýšlet na tancování."

Porcie a Cecil vstali a loudali se ke dveřím. V hale jim rozpačité ticho napovědělo, že tam počáteční elán nějak ochabl. Hosté se opírali kolem dokola o zeď, seděli dost strnule na zadním opěradle pohovky nebo na svinutém koberci. Všichni se trpně dívali na Dafne, ochotní, ale nepříliš dychtiví souhlasit s jejím příštím plánem. Paní Heccombová měla asi pravdu, když prve řekla, že pomýšlejí na tancování - jestli vůbec na něco pomýšleli, tedy bezpochyby na tohle. Dafne na ně párkrát vrhla nepřátelský pohled - tomuhle říkala sedět jako pecky. Obrátila se ke gramofonu, kde už okouněl pan Bursely a lepkavě převracel desky.

Ale večírek uvízl v mrtvém bodě, protože Dafne nechtěla spustit gramofon, dokud ostatní nevstanou, a oni nechtěli vstát, dokud ona nespustí gramofon. Dick stál u krbu s Klárou, zřejmé přesvědčen, že se už zasloužil dost. Skoro jako by tím říkal: "Kdybychom byli šli na Orly, tohle by se nestalo." Klára byla dost malá, s nakudrnacenými platinovými vlasy, dlouhým nosem, krátkým krkem a úslužným obličejem hodné bílé myšky. Kolem krku měla načechrané bílé růže z organdy, takže její hlava vypadala jako na míse. Vzhlížela k Dickovi tak pokorně, že se zdál ještě mužnější. Pokud spolu rozmlouvali, bylo to zřejmě zásluhou jen Klářiny vytrvalosti.

Když se ve dveřích objevili Porcie s Cecilem, Dafne se najednou oživila, jako by v ní povolila nějaká vzpružina. Bezpochyby si vzpomněla na Annu - popíchnutá k životu spustila gramofon, sklopila jehlu na desku a vyfoxtrotila s panem Burselym na parket. Pak vstalo ještě několik dvojic a postavilo se proti sobě k tanci. Porcie nevěděla, jestli ji Cecil vyzve - doposud se spolu zdržovali v čistě duchovní sféře. Zatímco o tom uvažovala, Dick odstoupil od Kláry, důležitě přešel přes pokoj a lhostejně se sklonil nad Porcií. "Zatančíme si ?" zeptal se.

Začala zakoušet pocit, že je pevně pobízena do klusu nazad a kupředu a v každém rohu roztáčena jako káča. Pozdvihla oči k Dickovi a viděla, že má v obličeji výraz, jaký často mívají lidé, když řídí auto. Dick ji ovládal přitisknutím palce vzadu na lopatku; mezi palcem a ukazováčkem druhé ruky ji držel v zápěstí - když se přiblížila jiná dvojice, ohnul jí paži, jako když někdo honem sklapne zavírací nůž. Ukřižovaná na jeho prsou a ovívána jeho dechem cítila, jak se jí nohy smekají po podlaze jako pimprleti. Pomalu se osmělovala čím dál víc a upřela pohled na důlek v Dickově bradě. Nelichotila si: tenhle jeho počin mohl mít jen jeden cíl - aby zarmoutil Kláru a tím otrávil Dafne. Ta na něho přes rameno pana Burselyho vrhla rozzuřený, výbušný pohled. Klára totiž byla nejen vděčná, ale i bohatá, a podle tiché úmluvy Dafne od ní dostávala provizi pokaždé, když se Kláře postarala o zábavu.

Dick se tvářil nevyspytatelně, ale byl vlídný: asi v polovině druhé desky řekl: "Zdá se, že nám to jde docela dobře." Tolik ji to potěšilo, že špičkou jedné nohy zůstala pozadu a Dick jí na ni ihned šlápl. "Promiňte !" "Ó, vy musíte prominout !" Tohle bylo samozřejmé, a Dick to tedy přijal bez protestu. Vzal ji líp do ruky, přitiskl jí celou dlaň na žebra a proháněl ji foxtrotem dál. Když deska dohrála, obřadně odvedl Porcii ke krbu k chudince Kláře, která tam stála celou tu dobu. Porcie, trochu zakřiknutá, ale hrdá královna plesu se rozhlédla kolem a uviděla paní Heccombovou, která pletla, pana Burselyho s rukou roztaženou na krepdešínové mašli těsně nad Dafninou zadnicí, jak spolu stojí zády do pokoje, zapovídaní na zasklené verandě, Cecila, jak malomyslně dvoří někomu jinému, a Kláru s hlavou smutně skloněnou ke straně na tom bílém okruží. Doufala, že jí snad nikdo nemá nic za zlé.

"Vy nekouříte, že ?" zeptal se jí Dick téměř výhružně.

"Snad bych to ani nedovedla."

Dick si zvolna zapálil cigaretu a řekl: "S tím bych si na vašem místě nedělal starosti. Děvčata většinou kouří až moc."

"No, já snad ani nezačnu."

"A druhá věc, s kterou byste raději vůbec neměla začínat, je lakování nehtů. Muži to většinou nesnášejí. Člověk nechápe, proč to děvčata dělají."

"Snad o tomhle nevědí."

"Jenže já to každé vždycky řeknu. Když se s ní chci znát, je to mnohem lepší, když jí hned řeknu, co si myslím. A ještě jedno, co se mi nelíbí, jsou namalovaná ústa. Když pozvu nějakou dívku na čaj, vždycky se podívám na její šálek. A jestli po ní zůstane na okraji šálku to červené svinstvo, tak jí řeknu: "Vida, ani jsem si nevšiml, že má ten šálek červený vzorek." Zdá se mi potom nějak zakřiknutá."

"Ale což kdyby ten šálek opravdu měl červený vzorek ?"

"V tom případě bych řekl něco jiného. Dívky dělají chybu, že se snaží být půvabné takovým způsobem, jakým se jen připravují o úctu mužů. Žádný by nechtěl svým dětem dát matku, která má obličej celý pomalovaný tím svinstvem. Není divu, že populace klesá."

"Moje švagrová říká, že muži jsou moc vybíraví."

"Neuznávám, že to je vybíravost, když má člověk ideály. Chtěl bych se oženit jen s dívkou, která by se mi zdála přirozená a která by mi mohla dát milý domov. A myslím, že kdybyste se zeptala jiných mládenců, jistě byste se přesvědčila, že smýšlejí stejně jako já. Nechtěla byste se napít citrónové limonády ?"

"Ne, děkuji, zatím ne."

"No, jestli dovolíte, měl bych si snad zamluvit příští tanec a my dva bychom se zas mohli smluvit na ten šestý od teďka. Podívám se pak po vás někde poblíž gramofonu."

Porcie se chtela posadit k paní Heccombové, ale přišel si pro ni Cecil. "Ještě jsem ani neotevřel ústa a už mi vás unesli," řekl - ale přesto k ní při tanci vzhlížel s úctou. Jeho vedení bylo přesvědčivější a Porcie zjistila, že se jí s ním netančí tak dobře jako s Dickem. Pohlédla na Klářinu ruku roztaženou skoro prosebně na rameni jejího tanečníka (Dick ten valčík tančil s krásnou dívkou v oranžových šatech) a viděla, že Klára nemá nehty nalakované. Dickova tanečnice měla. Porcie potom neustále otáčela hlavu po rukách ostatních dívek, a tak se stalo, že se s Cecilem prudce srazili. Po třech kolech navrhl, že by si zas mohli trochu popovídat: zřejmě se mu zamlouvala víc v duchovní sféře.

Z románu The Death of the Heart (1938), napísala Elizabeth Bowen

Skon srdce preložila Jarmila Fastrová, Odeon, nakl. krásné literatury a umění, 1966