Bertranda

Daniel měl odjet na jih, na praxi k Meillandovi, význačnému tvůrci nových růží. Poslal ho tam sám otec, aby studoval zvláštní metody rychlení růží a hlavně aby na místě viděl, jak fungují skleníky se satbou, a aby se u tohoto velkého výzkumníka v křížení poučil, jak získávat nové růže. Daniel teď souhlasil s Martinou: otec ho bude podporovat, má stejnou vášeň, ví dobře, že éra pokusnictví odumírá, že do vznešené říše přírody vstoupila věda, která ji předělává podle svých představ. Jeho syn drží krok s dobou, patří do dvacátého století.

Daniel Martině navrhl, aby jela s ním. Ať nechá salón krásy plavat... Ale bylo třeba splácet nábytek a ostatní věci nakoupené na úvěr ! Teď, kdy měla měsíční apanáž od pana Donella a k tomu svůj plat, bylo po starostech, ale kdyby přestala pracovat, zas by nastaly potíže. Až bude všechno proplaceno, proč ne...

Lednička se objevila v kuchyni uprostřed zimy. Trůnila tam jako Mont Blanc, krásná, objemná a užitečná.

Martina s paní Denisou, Petrem Genescem a Cecilkou seděli kolem karetního stolku a hráli bridž. Když přišel Daniel, všichni vstali; měl pocit, že vyrušuje. Podávaly se chlazené nápoje. Teprve nazítří ráno se jí zeptal jen tak mimochodem, z čeho míní zaplatit ten nový přepych.

"A z čeho ty platíš své nákladné pokusy ? Tvůj otec je chudý," odpověděla vzpurně Martina, "ale když člověk po něčem touží, tak si to vždy nějak zařídí..." Pak dodala mírněji: "Dostala jsem přidáno, za to vděčím Denise. Tvůj otec by nám opravdu nemohl dát víc ?" Daniel těžce dosedl na pérovou matraci:

"Nevím; možná že je velmi bohatý... Možná že jen tak tak vystačí... Vím jen, že mu už o nic neřeknu. Je mi to všechno proti srsti. Nechci si pověsit na krk nové břemeno jen proto, abych se mohl napít studených nápojů."

Ale když zanedlouho přibyl do jídelny i televizor, Daniel se rozzuřil. Přes výhodné splátky a Martinin přídavek bylo třeba každý měsíc shánět peníze na zaplacení splátek... Dluhy byly příliš tíživé. Ale ať si Daniel křičel, jak chtěl, nemohl Martinu nechat zápasit samotnou. Začal překládat z angličtiny jakýsi vědecký spis, seděl nad ním celé noci... Otci si řekl o "zálohu" na cestu na jih... Na poslední splátku ledničky si musela jít Martina vyžebrat peníze od mamičky Donzertové, což neprošlo jen tak...

"Jak to víš ?" Martina se mračila.

"Od Cecilky, ty hloupá ! Telefonovala mi, že kvůli tvé splátce musela mamička Donzertová zastavit zlatý řetízek, samozřejmě, aby to její muž nevěděl. Ptala se mě, jestli bych ho nemohl vyplatit, než si toho všimne. Když jím teď něco studeného, jde mi mráz po zádech !"

"A proč mi to neřekla rovnou ?"

"Protože ty ženské se v tobě vidí, představ si to, a nechtějí ti zkazit radost !"

"Zato ty mi říkáš všechno rovnou, protože mě nemáš rád !"

Martina se rozplakala... Daniel zaváhal, ale neodolal a vzal ji do náruče. Martina není žádná hloupá husička ani potřeštěná žena z operety, musí přece pochopit, že on už nemůže chtít na otci peníze. Zdá se, že voňavá růže nemíní plnit, co slibovala, zatím zklamala na celé čáře, a jeho otec, který začínal pomalu měknout, se jistě zase zatvrdí a bude mu vyčítat výstřednosti... Snad jiná křížení, do kterých se pustil, vydobudou mu znovu ztracenou otcovu přízeň... Ostatně půjde-li to tak dále, dá se na čistý výzkum, věnuje se genetice a bude mít aspoň pokoj ! Ale k růžím cítil lásku, tvůrčí vášeň, bolelo ho srdce při pomyšlení, že by měl plantáže vyměnit za mikroskop. Snad se mu přece jen podaří vypěstovat růži Martina Donellová, která jim dá vše, po čem Martina touží, protože on osobně si přeje jen jedno - aby byla šťastná. A je nepochopitelné, že takové štěstí, které závisí na neživých předmětech, štěstí, které se dá jednoduše koupit, musí se vůbec na někom dobývat... Daniel si připadal jako nuzný ubožák, když jí toho může tak málo dopřát. A zároveň ho pobuřovalo, že o jeho štěstí rozhoduje lednička. Může on potom vůbec něco dělat ?

Co on zmůže proti Martininu elektrospotřebičovému ideálu ? Martina je divoška, zblázněná do lesklých cetek, které přinesli běloši. Klaní se modernímu komfortu jako pohanka, a k tomu jí ještě dali úvěr, ten pohádkový kouzelný prsten, ktery stačí otočit, aby se hned zjevil pohádkový duch - služebník.

Daniel se cítil poražený, úplně poražený - věcmi. Jeho malá Martina-tulačka blouznila o rohovém gauči.

----

Pak tu byla ješte Ginetta. Martina nezapomínala, že Ginetta ji nezavrhla tenkrát při té hrozné aféře, kdy jí paní Denisa vyhodila. Ale stýkat se s Ginettou nebylo snadné, stala se z ní úplně hysterická ženská, jednou člověka objímala a plakala, podruhé se mračila. Měla starosti se synem, vyhodili ho z lycea. To je ta dnešní mládež ! Snad proto. Ale to ještě není důvod, aby přecházela s takovou lehkostí od smíchu k slzám a od slz ke smíchu. Za tím je jistě nějaký mužský, a jako vždy tam asi něco neklape. Někdy je Ginetta docela protivná; copak si nedovolila jednou otázku: "Proč se nerozvedeš ?"

Martina pocítila, jak jí tělem projel blesk. Nikdy na rozvod nepomyslila, ale mohlo by to třeba napadnout Daniela, když to napadlo cizí osobu. Viděla Daniela tak zřídka, žil na statku, pracoval... Ale jak mohla vědět, je-li stále na statku, není přece k němu připoután ! A když přijel, nezůstával skoro nikdy na noc, nebo konal své manželské povinnosti jen jako nevyhnutelný ritus. To vše bolestně pronikalo Martininým tělem.

"Jak tě mohlo něco tak divného napodnout ?" zeptala se Ginetty.

"Divného ? Mně se to zdá normální. Nežijete spolu, měli byste si každý zařídit nový život. Víš, co tím myslím, musíš se řídit jedině rozumem. Jednou to tak stejně dopadne, tak raději dřív, než bude pozdě. Už ti není dvacet. Čím později, tím hůř budeš shánět nějakého muže, padneš vždycky na muže už zadané... Jako já."

Nežijí spolu, to je pravda. Ale co to na věci mění ? Nic, aspoň pro Martinu. Jiného muže, nový život ? To je k smíchu, k popukání !

"Vůbec ničemu nerozumíš, chudinko !" řekla povýšeně.

"Myslíš ?" Ginetta se dala do smíchu. "Vím, co říkám."

Když Ginetta odešla, šla se Martina poradit s svým zrcadlem. Tak jako to odedávna dělaly stamilióny žen, shlížejíce se ve vodě, v kovu, v zrcadlech, prohížejíce pátravým, neúprosným pohledem svůj mihotavý pbraz. Bůhví že Martina znala svůj odraz v zrcadle, své vlasy, ústa, obočí, ovál v obličeji, vždyť bylo jejím povoláním zkoumat, co se nejlépe hodí k její nazlátlé pleti, k její postavě. Znala své tělo zepředu, zezadu, každou jeho křivku, věděla, jak ta která rtěnka vypadá na jejích rtech, jak sošně působí záhyby spadající od pasu k nohám, jak svetr zdůrazní její ňadra, jež přitahují mužské pohledy, jak její dlouhé nohy pohybem vpřed rozhodí sukně. "Niké samotrácká," říkával Daniel, "Karyatida !" říkával Daniel... "Mořská panna !" říkával Daniel. To už je dávno.

Martina se shlížela v zrcadle: takhle vypadá od hlavy k patě. Všechno bylo na svém místě, bezvadné hladké čelo, ovál tváří, hedvábné řasy. Kdyby někde byla sebemenší stopa vrásek, Martina by je okamžitě zpozorovala, vždyť se každičkého dne prohlížela jako lupou. Vrásky tam nejsou. Ale o to nejde. Martinou neprojela elektrická rána kvůli nějaké vrásce: není jí už dvacet, a to je znát ! Není jí už dvacet ! 

Martina se prohlížela... Něco jí ušlo, něco se do ní vloudilo, aniž si toho všimla, něco do ní proniklo, protože ztratila bdělost. Zaklonila se, otočila se od zrcadla a pak se prudce k němu obrátila, aby spatřila svůj nový obraz. Nepoznala se ! Co je to za ženu se žlučnatou pletí, s napjatým tvrdým výrazem obličeje ? Pozorovala vždy tak pečlivě podrobnosti, že jí ušel celek. Nepřibylo jí vrásek, ale ztratila cosi milého, sametového, ženského. Martina se pokusila o úsměv, odkryla své bezvadné, bílé, pevné zuby... ale horní ret se zdál tenčí, sanice vystouplejší. Najednou si Martina vzpomněla na své nevlastní bratry, na ty rozjívené žabí obličeje.

Martina si šla lehnout v osm hodin, bez mytí, šaty pohodila na koberec. Byla jistě nemocná, žaludek se jí zvedal jako při bouři na lodi. Jen taktak doběhla do koupelny... A ta úzkost ! Znovu si lehla. Rozvod. Když to mohlo napadnout Ginettu, jistě si i jiní myslí totéž, lidé si jistě mezi sebou říkali: proč se vlastně nerozvedou ? Třeba se chtěl Daniel rozvést, načisto ji opustit ! "Panenko Maria !" Martina si přitiskla na prsa ruce s roztaženými prsty, ale starosti ji zbavila ostrá bolest, která jí jako břitva projela játry: žlučníkový záchvat, proto je jí tak zle ! A nemá telefon, nemá nikoho, kdo by doběhl pro doktora.

Bolest se tišila. Už jí není dvacet, protože je nemocná. Nic jiného v tom není. "Už ti není dvacet..." Jak to řekla Ginetta ? Nebyl v tom jen ten smysl; v tom útržku věty, který Martinu tak trápil, bylo ještě něco jiného. Ten tón, tón, jakým mluví Daniel. Ano, už to má ! Ginetta a Daniel ! Martina ucítila tak prudké vzrušení, že se jí rozlilo po celém těle, připadala si jako sklenka, kterou někdo upustil a která se rozbila na tisíc kusů. Z čeho je vlastně udělána, že střepy ještě drží pohromadě, z plexiskla ? Ach, ten pokrok ! Panenko Maria !

Martina probírala dny a hodiny jako sloupce v účetní knize: Danielovy příchody a odchody, Ginettiny návštěvy... pronesená slova, schůzky, zabarvení hlasu. Jako všechny podváděné ženy neviděla v tom nic zlého, byla hloupě důvěřivá, ale měla docela ráda tu děvku Ginettu. Holku, o níž v salóně krásy nemohli pochopit, jak se dostala mezi tak způsobné, čisté ženy... Holku z ulice ! Ale všichni muži mají rádi děvky, které za nimi běhají, skáčou na ně, dělají jim cokoliv, třeba svinstva... Jako její máma, Marie, ta šla taky s každým ! Daniel by se sám od sebe nikdy nebyl snížil... Půjde na policii, jistě jsou paragrafy proti ženám, které ničí rodinu... Ginetta ! A Daniel ? Co si vlastně představovala ? Že mu stačí pomilovat se jednou za čas ? Co dělal po všechna ta léta ? Co věděla o jeho stycích ? Co si vlastně predstavovala ? Nic, vůbec nic si nepředstavovala, tato myšlenka jí byla vzdálená. Cožpak člověk myslí na smrt ? Kdyby na ni myslela, jak by mohla žít ? A jak žit teď, s tímhle pomýšlením ? Má se snad zabít ? Má jim ustoupit z cesty, aby pokračovali ? Ustoupit Ginettě, jiným, všem ostatním ?

Martina vstala. Žlučník dal pokoj, ale měla závrať, před očima se jí dělala kola. Kam vůbec má jít ? Čekali na ni u paní Dupontové, ministrovy neteře, na bridž... Tam ale nemůže zabít Ginettu, vychrlit na ni nadávky, vynadat Danielovi... Říci mu vše, co měla na srdci od dětství, od dob, kdy ho vídala projíždět vesnicí s dobyvatelským výrazem, jako by si byl jist, že srdce i tělo té malé holky budou jeho. A on na ni kašlal. Pevný a naleštěný jako jeho motorka, s přilbou a ve vysokých botách, silný... Myslil si snad, že ji smete hřbetem ruky ? To uvidí !

----

Daniel přijížděl k Martininu domu a myslil na ni... Existují vášně jako za starých časů... Když tenkrát Daniel poprvé zavedl Martinu do hotelového pokoje, citil, že se před ním otvíra propast vášně, hluboké jako les v noci. Martina stála na kraji toho lesa a lákala pocestného. Daniel šel za ní: byl to muž. Ve dvacátém století se už nevěří na strašidla a Daniel byl vědec, ale vědec romantický. Věřil, že s Martinou se spouští do tajemné země, obydlené fantastickými bytostmi. To nebyla vášeň prefabrikovaná, z umělé hmoty, bylo v ní cosi věčného, jedinečného, něco, co se nerozpadne v prach. Daniel nebyl člověk průměrný, byl to sedlák a rytíř, miloval věci a city trvalé, hrdinské. Oženil se s Martinou. A hned bylo, jako když kohout za svítaní zakokrhá, jako když se udělá před ďáblem kříž: mlha se rozptýlila, věci nabyly známých všedních tvarů. 

Našel Martinu-tulačku v moderním komfortu, v teploučkém místečku, s pořádnými dloužky, s pitomými starostmi a obzorem tak omezeným, že se člověk až diví, jak se může pohybovat, aniž co chvíli narazí na stěny svého neuvěřitelně malého světa.

Kdysi se jí Daniel obdivoval pro její inteligenci, pro její orientační smysl v lidských vztazích, v obchodu jako v umění, neboť v krátké době si přisvojila univerzální vkus a naučila se spisovně mluvit... Teď si uvědomoval, že to u ní byla pouze mimořádná paměť, taková, která třeba u koně nahrazuje inteligenci, avšak u lidského tvora... 

Že by Martina byla schopna naučit sa zpaměti malému i velkému slovníku, to ještě nic nedokazuje. Koneckonců je to jen maniačka a Daniel patří mezi její mánie jako třeba pořádek, čistota nebo bridž. Bože, co všechno si člověk namlouvá, když je mladý a touží po krásném děvčeti !

Ginetta má pravdu, jestli Martina pomalu ztrácí krásu, je to podle Ginetty tím, že se začíná projevovat ten nedostatek citu. Určitě nemá srdce, jinak by ucítila, že ji Daniel podvádí. Ginetta je jen kurvička, jakých je třináct na tucet, docela příjemná, mírná, poddajná, a jistě má srdce, protože moc dobře cítí, že ji Daniel podvádí. Žárlí a dělá mu scény. Co si vlastně představuje ? Že jí bude věrný ? Byl dost dlouho věrný Martině, nejdřív proto, že ji miloval, potom proto, že si vážil její lásky... Ale Ginetta není první ani jediná žena, s niž Daniel spal od chvíle, kdy se Martina proměnila z malé tulačky v majitelku rohového gauče. Kromě Martiny nebyly ženy pro Daniela problémem, byl jako dobrý lovec, ktorý má zvěř vždy na dostřel.

Tak nějak uvažoval Daniel ve voze. Za týden měl odjet do New Yorku a hodlal zůstat ve Spojených státech rok i déle, aby mohl porovnat americké metody pěstění a prodeje růží s metodami francouzskými. Otec Donelle začínal stárnout, naléhal na Daniela, aby si s cestou pospíšil, pokud ho ještě může postrádat v podniku. Každý Donelle z Donellových zahradnických podniků musel být dobře přijat u všech pěstitelů růží na celém světě, avšak Daniel Donelle, vnuk velkého Daniela Donella, udělal si již jméno svými pozoruhodnými pracemi v oboru dědičnosti, a proto mu jedna z největších růžařských firem v Kalifornii nabídla místo výzkumníka, odborníka na křížení. Kalifornská firma sama produkovala ročně sedmnáct miliónů keřů, zatímco veškerá produkce francouzských pěstitelů činí pouze patnáct miliónů ! Tam se tedy pokusnictví a výzkum konaly v co největším měřítku a s neomezenými prostředky.

Daniel si stěží dovedl prědstavit, jak přijme Martina zprávu o jeho odjezdu. Ohlásí jí jen krátkou cestu, tam a zpět, to bude moudřejší... Byl by mohl odjet bez rozloučení, ale nevypadalo by to pak jako útěk ? S Martinou člověk nikdy neví... 

Mohla by mu prostě říci: "Ale jdi, ty jedeš pryč... ?" a přejít na něco jiného, ale také je schopna prohlásit: "Já tě nepustím!" nebo "Pojedu s tebou." Této poslední eventuality se nebylo třeba obávat, Martina neměla ani pas, ani vízum. Ale Daniel netoužil po takovém rozhovoru, měl ho už s Ginettou.

Roses à crédit (1958) napísala Elsa Trioletová
Z trilógie Nylonový vek: Růže na úvěr (Roses à crédit, 1958), Lunapark (Luna-Park, 1960), Duša (L'Âme, 1963)

Růže na úvěr preložila Milena Tomášková, Státní nakladatelství krásné literatury a umění, 1962