Tu nedeli mžilo a v jednu hodinu po poledni. Jsem v modrém obleku s tenkým proužkem, s tuhým límečkem a úzkou vázankou pepř a sůl. Vyrazil na cestu mezi zelené trávníky čtvrti Rathgar. Mezi záhony a subtropické stromy. Kde mi v jednom cihlovém dvojdomě mí svěřenečtí správcové sjednali večeři.
Stát u krbu v blankytně modrém pokoji. Dvě sherry od švitořící dámy s velikým a dlouhým hysterickým nosem a třemi dcerami na vdávání. Které se tu jedna po druhé zjevily, kývnutí, úsměv a pukrle. Ukloním se. Všechny se drží za perly. A tiše sedí na studeném růžovém damaškovém gauči. A občas si tu pronajímá pokoj jeden doktor z Belfastu. A pak jsem dámy následoval na večeři.
S doktorem jsme zapředli živý hovor o motolicích a měňavkách a služebné v černých uniformách servírovaly kouřící jehněčí pečínku. Stříbrná mísa mátové omáčky a další mísa zlatých pečených brambor a v další zase horké kapustičky. Pak piškot přelitý sherry a přikrytý horou šlehačky. Podnosy putující kolem stolu mezi úsměvy hostitelky a tří alabastrových dcer. Při světle čtyřramenného svícnu jsme si připili portským a doktor si v salonku vzácně zapálil doutník. A nejmladší zasedla k harfě a další k piánu a doprovodili tu nejstarší než zapěla Schuberta. A já si tak hrozně chtěl zašukat.
Asi tak ve čtvrt na sedm jsem se náhle zvedl k odchodu. Protože kdybych to neudělal, celé hodiny bych vymýšlel neškodnou záminku jak odtud pryč. Došel jsem do chladné chodby. Na stěnách rytiny s motivy z Edinburghu a Dublinu. Ve stojánku v hale vycházkové hole a vitrínka s vojenskými řády zesnulého manžela. Podplukovník, Púnská lehká jízdní.
"Je od vás tak hezké, že jste přišel, Baltazare. Moc se těšíme. Na příští neděli. Ach Bože. Zase sa nám to kazí. Měl byste si stáhnout střechu u auta."
"Sbohem a děkuji za pozvání."
A zpátky na prázdné nedělní silnice. Hospody ještě neotevřely. Na tváři cítit měkké vlhko. Gigantický Koráb se žene tmou. Po kamenném mostě přes kanál. Po Harcourt Street kolem velkých nádražních vrat. A stále s nadějí že na ponurých žulových chodnících na západ od Svatoštěpánského parku potkám něžnou, osamělou ženskou bytost. Jež by sa sa mnou projela. Jenže vidím jen bosé děti, hrají na honěnou a popadnou sa za ruce. A ječí a posmívají sa a ukazují. Když proplouvám podél chmurných vysokých sloupů lékařské fakulty. A tam uvnitř. Tuhá vysušená těla natažené na stolech.
Osamělé nedělní večery. Dublin mlčí. Na univerzitě sa tu a tam svítí. Strnule hledět z okna. A čekat až bude čas večeře. Obléknout si župan, aby bylo teplo. Zazvoní zvonec. Dolů po tmavém schodišti. Na temných nádvořích plynové lampy. Postavy po schodech jídelny a scházejí sa v kamenné hale. V tom ohromném foyer sa ve dvou krbech proti mříži kupí rudě žhnoucí uhlíky. Muž v modré uniformě sa zlatě oknoflíkovanou hrudí a s vlasy hladce přičísnutými k hlavě a pěšinkou uprostřed. Sleduje tváře a zapisuje si do velké knihy.
Obrovské mahagonové dveře sa otvírají. Do rozlehlého sálu. Dlouhé stoly. Veliké portréty na vysokých táflovaných stěnách. Vchází děkan se stříbrným rohem naslouchadla. A večerní lezavá zima se náhle mění v teplo.
Vysoký profesor pospíchá k pulpitu a latinsky odříká požehnání. Usedněte. Sálem se rozlehne šoupání židlí. Porcovači u dlouhých stolů brousí nože. U okénka z kuchyně se na podnosech dmou olbřímí pečeně. Na černě opláštěnou sešlost odtud civěly vyzáblé uštvané ženské tvářičky. Popadly dech a zase sa zanořily hluboko do útrob černé kuchyně. Cinkání příborů. Koluje džbán piva. Lehké, světlé, svěží, dar úspěšného pivovarníka.
A od jiného stolu. Slyším hlas. Plný elegantní, půvabné a rozechvělé zdvořilosti. Bejčák. Pohlédnu zpátky na svůj talíř šunky. A doufám že mi někdo podá sůl. Jak špatné mravy všude kolem. A pak se vrátit. A prosedět večer. Chabě předstírat nadšení že si pamatuji morfologii kroužkovců. U nichž centrální nervová soustava sestává z párů ganglií spojených do břišního gangliového pásku. A já bych si přitom k zešílení rád zašukal. Můj mozek vypouští jednu neslušnou představu za druhou.
A tak jsem se tmou po večeři vrátil sám do pokoje. Měchem rozdmýchal oheň. Ořezal si tužky, tahal se za uši vrtěl jsem hlavou a seděl s lokty na kolenou a tváří v dlaních. Když tu někdo zaklepal. A já otevřel.
"Vy jste ale pozoruhodný tvor, pane B. Že jste se u večeře držel tak stranou. Přitom ses klidně mohl přijít posadit ke mně. To byl ale úděsný večer. Přišel jsem ti dát své pozdravení. Můžu dál."
"Samozřejmě, to víš že ano."
"Viděl jsem že svítiš. Co je to za hrůzu."
"Zoologie."
"Ach tak, velmi praktické. Nemyslíš si doufám, že jsem tě přišel jenom tak zbůhdarma otravovat. Vlastně tě chci pozvat na malé soirée. Půjdeš."
"To bych moc rád."
"Ty jsi strašný stydlín. Vůbec jsi se nezměnil, abys vědel. Párkrát jsem tě zahlídnul. Jak jdeš přes hlavní nádvoří. Já mám byt nahoře v rohu. Takže vidím na dámy, co chodí do čtyřky. A říkal jsem si já toho kluka odněkud znám. Ale člověk nechce být dotěrný. Docela často si říkám, co já tady vlastně dělám. A vždycky dojdu k tomu, že jinde by o mě nestáli."
Bejčák v obleku z poctivého černého tvídu seděl na tvrdé osezené dřevěné židli. Kolena doširoka roztažená. Déšť ťukal do oken tabulek. A rozléval sa a roztékal, jak ho ke sklu tiskl vítr. Na tmavé obloze divoké stíny. Rozkývané větve starých stromů. Zase vidět tu kulatou, ruměnou tvář která si to kdysi neohroženě rázovala lesem. Tenkrát před lety. Teď má ruce ledabyle složené na vestě.
Spolu prošli setmělou, deštivou univerzitou. U hlavní brány si Bejčák setřásl z černého širáku vodu a zastavil taxíka. A požádal řidiče, aby je zavezl mezi tmavé domy na Fenian Street. Stíny svíček za ošumělými, rozbitými okenními tabulkami. Záplaty z novin a potrhané záclonky přes žhnoucí nejsvětější srdce. Zdymadlo na Velkém kanálu a dál kolem droždím páchnoucích plynáren. Až se kolem mihly keře univerzitní botanické zahrady. A svět se rozlil do širokého trávníku a hřejivých zlatých světel.
Zahnout na Ailesbury Road. Pod holé větve stromů. Zdi a ploty velkých domů. Majestátně se tyčících opodál ve tmě. Zastavili před jednou branou a po cestičce došli k osvětlené verandě. Bejčák stiskl velkou mosaznou kliku a dveře se otevřely. Uvnitř vládlo teplo a veselí. Místnost je vítala pohledy. To člověk nikdy neví co s rukama. Jít dále nebo zůstat stát. Pozdravit. Říct dobrý večer. Nebo nazdar.
A pak se představili kroužku studentů. Tváří které jsem vídal procházet po nádvořích. Teď náhle měly barvu. Širokými dveřmi se na skvostný mahagon servírovala večeře. Růžová a modrá a tichý smích. A u vysokého krbu. Chladnou mramorovou římsu až u ramen. V tom nejtmavším z lesklých saténů. S bradou zdviženou a drobným úsměvem na tváři. Stála slečna Fitzdareová.
Na druhém konci prostorného salonu. Hráli čtyři hudebníci. Parta studentů popadla své protějšky a tanečním krokem je odkormidlovala do přilehlých prostor. Já tam stál a nasucho polykal a tolik se snažil neznervóznět. Nezakopnout a neskácet se rovnou na nos. Přejít naproti a pozdravit ji. Bože můj napověz mi. Jen pár dalších slůvek. Co bych mohl dodat. K dobrý večer. Ano. To je ono. Viděl jsem vás s vaším koněm. Ne. To je na nic. Přistoupím k ní s čistou myslí. Z níž se zajisté vynoří cosi oslnivého.
"Dobrý večer. Viděl jsem vás s vaším koněm."
"S mým koněm."
"Ano. Myslím že to byl váš kůň."
"Kůň."
"Ano."
"Kůň. Prokristapána."
"Ano. Byl to kůň."
"Bože můj jak to myslíte."
"To nevím."
"No tak dobře, hlavně se netvařte tak nešťastně. Donesu vám něco k pití, ano."
Slečna Fitzdareová klidnou, jistou rukou drží hrdlo karafy. Jako tehdy držela otěže. Teď se svým parfémem skoro dotkne mého nosu a nalévá mi sklenku sherry co chutná po oříšcích. Usměje se na mě a zdá se, že se jí líbím. Je tak zvláštní a elegantní. Po všem tom humpoláckém tvídu a zabahněných botách. Má teď na zápěstí náramek s diamantem.
"Tu máte."
"Díky."
"Udělá vám dobře. Myslím. Takže kůň. Říkal jste kůň."
"Ano, říkal. Viděl jsem vás s vaším koněm. Nebo zkrátka s něčím koněm. V Baldoyle."
"Vy jezdíte na dostihy."
"Skoro nic jiného nedělám."
"To snad ne."
"Vyhrál jsem na vašeho koně sedm liber."
"To jsem moc ráda. Dobře jste udělal, že jste na Fasciolu vsadil. Smím vám dolít?
"Díky."
"To asi jezdíte na dostihy často."
"Jsem tam skoro vždycky, když sa běží."
"Máte to velikánské auto. Obrovské."
"Zas ak velké není."
"Jednou mě musíte svézt."
"To bych hrozně rád. Kdybyste chtěla."
"Jistě že bych chtěla."
"Tak ve středu. Po zoologických praktikách."
"Ano. To je prima."
"Můžeme zajet do Stepaside. A do hor."
"To by bylo kouzelné."
"Přesně to si myslím taky. Nevadilo by kdybych si ještě dal trochu sherry."
"Vůbec ne. Ale já vám doliju."
"Vlastně nejsem pozvaný."
"Ale jste."
"Vážně."
"Naše hostitelka řekla Bejčákovi, aby vás přivedl. Ona je blázen do vašeho auta. Ale že nejste princ a hřozně bohatý, viďte."
"Bože můj. Kdo to říkal."
"Šušká se o tom po celé škole."
"Kristepane."
"Takže jste princ a hrozně bohatý."
"Nevadilo by vám kdybych si dal ještě kapku toho sherry. To jsou velice znepokojivé informace."
"Proč nikdy nemluvíte. Vy nikdy s nikým nemluvíte."
"Nevím jak."
"Nesmysl. Jste tu jeden z nejzajímavějších lidí. Myslím že v pumpkách se na koleji nikdo už léta neobjevil. Je to moc hezké, a myslím, že starším mužům nesluší. Vypadáte hrozně dobře. S těmi žlutými rukavicemi a špacírkou."
"Smím prosit slečno Fitzdareová."
"S radostí."
Vzít ji za ruku. A dlaň jí položit na hebká saténová záda. Žhavá polena v krbu vrhají rudé stíny. Tak daleko od všeho toho deště. Člověk se v neděli ráno probudí zimou. A pak se mu po dlouhém prázdném dni dostane tak milého přijetí. Ráda mě vidí. Oči jim jiskří a září. Klábosením odehnat všechnu tu prázdnotu. Která se snáší za zšeřelých odpolední když doběhne už i ten poslední kůň. A já kráčím do vesnické hospody. Na chladném východním pobřeží. A usedám. A zima v mé hlavě trvá a trvá. Přikradnou se ke mně černě odění domorodci. A začnou francouzsky a německy vyzvídat zda některý z těch jazyků ovládám. A když jsem odvětil že jeden z nich nikoliv, ponuře se rozhovořili jazyky jež si vymysleli přímo tam. Dokud jsem se nezeptal co pijí. Jo tak když už se ptáte a jelikož vám nechci motat hlavu cizíma jazykama tak já si dám skleničku sladový. Živoucí svět vprostřed světa. S vlastní krajinou a nebem. A tamhle Mick je můj kamarád co hrál na Broadwayi a na Dvaačtyřicáté. A všechna ta světla mu svítila do očí. Usmát se a užívat si tu něžnou krásku. V Irsku smíšené plovárny zakázány. Nahota z hostinců již dávno vymýcena. A tady mezi měšťanským nábytkem. Lehounce napudrovaná, na rtech fialovou růž. Smíšený večírek mladých dam a pánů. Velkorysá radost. Několik paží obnažených nad loktem. Když jsem v pět seděl v tmavém pokoji. Horác říkal jen počkejte, o Kolejním týdnu, to se dějou věci, tam bývají fešandy a třeba si nějakou vyberete.
"Já vím že bych to neměla navrhovat já, ale neudělat to, připadám si hloupě. Můžu vám říkat křestním jménem. Baltazar, viďte."
"Ano."
"To je zvláštní, viďte, že když je člověk hodně uzavřený a nechává ostatní, aby si domýšleli, může působit záhadně a divně. Mě by nikdy nenapadlo, že jste tak osamělý a že nevedete strašně zajímavý život. A taky krásně tančíte. A teď mi vaše jméno nějak nejde přes rty. Ale zvládnu to. Ano. Baltazare. Bejčák říkal, že jste z Francie."
"To je už dávno."
"Líbí se vám v Irsku."
"Ano až na to jak tu v jednom kuse někdo skáče do ulice a řídí dopravu."
"To mě nepřekvapuje. Když jste přijel autem. Ale líbí se vám tu."
"Patrně se vám slečno Fitzdareová budu ve vlastním zájmu muset zde na místě přiznat že mě tahle země naprosto a dokonale okouzlila. Od chvíle když jsem vystoupil z lodi. Jsem oslněn. Přimrazen ve svém bytě k zemi a zbaven rozumu. A snad se nebudete zlobit, když řeknu, že jsem měl celé týdny zácpu. A vůbec netuším co nám říkal profesor na zoologii. Sledoval jsem vás ostatní jak jste rozřízli své ostrouny, nějak jsem zakrojil do toho svého a ten můj ostroun zkrátka postrádal devátý a pátý nerv. Jsem si tím naprosto jistý."
"S vámi je ale legrace."
"Jsem zcela, totálně okouzlen, slečno Fitzdareová."
"Bože můj."
"Nedokážu se učit. Pořád mi vrtá hlavou, k čemu má člověk vědět, že ontogeneze kopíruje fylogenezi. Někdy úplně ztrácím odvahu."
"Takže něco jste se přece jen naučil."
"To jenom protože se ta dvě slova rýmují. Přísahám. Onto a fylo jsem si zapamatoval jen kvůli té genezi."
"Jste jiný, než jsem myslela, pane B. Nevím, jesli vám mám věřit, nebo ne. Nebo jestli si ze mě děláte blázny."
"Přísahám že si z vás blázny nedělám."
"Nemusíte přísahat. Doufám že si nemyslíte že jsem jenom naivní holčička a že vám mě není líto. Tedy v některých věcích naivní jsem. Páni, teď se kvůli vám celá červenám. To je hrůza."
"To je mi líto. Já vás nechtěl uvádět do rozpaků. Hrajete na cembalo slečno Fitzdareová."
"Jak to víte."
"Vím. Ani nevím jak. V Dublinu stěží narazíte na někoho kdo by nehrál."
"To jsou mi tedy věci."
"Nemyslím to zlomyslně. Vlastně to říkám z upřímného srdce. Víte já často jen tak sedím a přemýšlím jestli žiju ten správný život. Zda se nezařadit do nějaké společnosti. Ani vyšší, ani podřadné. Tedy ne příliš podřadné. Vést řeči o víně. Chválit hostitelům ty božské štuky na stropě."
"Pane B. Hmmm. To by do váš člověk neřekl. To tedy ne. Myslím že ani moc netančíme. Že bychom se vrátili ke krbu. Tam kde jsme se potkali."
"Nechcete mi snad odejít."
"To ne, probůh."
"Potřeboval bych ještě sherry."
"A já vám ho opatřím."
"Slečno Fitzdareová. Jak dáváte na židli nohu přes nohu."
"Na židli. Na jaké židli."
"Promiňte na stoličce, při přednáškách. A nosíte takové ty modré punčochy co vypadají jako vlněné. Víte, já si vás mockrát prohlížel. Zezadu. Dokonce jsem zvažoval, jestli vám nenavrhnout, zda byste se mnou nechtěla zajít do gramofonového spolku. A pak jsem si říkal, ne, určitě by nepřišla."
"Měl jste se zeptat."
"A kdybych se zeptal. Šla byste."
"Šíleně ráda."
"A přesně o tom mluvím slečno Fitzdareová. Říkáte že byste šla šíleně ráda. A ten výraz šíleně. Ten mi dělá starosti. Neboť já asi vím, jaké to je, když člověk šíleně a z hloubi srdce touží navštívit gramofonový spolek. Můj první večer tady byl hrozný. Zaplatil jsem šilink a čtyři pence za čaj. A zimou a tmou jsem za pět minut osm, bylo to tuším v pátek večer, kráčel přes hřiště. A tam na druhé strané panovala čirá temnota. Málem jsem sa zastavil a vrátil se do pokoje. Ale nevydržel bych tam jen tak sedět. A tak jsem šel dál. Poprvé v životě jsem chápal, jak asi bylo polárníkům. A že je vpřed hnala jen jejich vůle. Dál a dál. A právě to jsem cítil když jsem se zastavil uprostřed hřiště. Pomyslel jsem si. Ne. Odvahu. Musíš jít dál. I když nevidíš žádné světlo. A nějak jsem si vzpomněl co jsem slyšel o tom spolku, každý milovník hudby měl by státi se členem. A tak jsem rovnou zaplatil pět šilinků zápisného. Nesmíte se mi smát, slečno Fitzdareová. Opravdu jsem si téměř zoufal."
"Nezlobte se. Já si zkrátka jen nejsem jistá jak moc vážně vás mám brát. Vlastně jsem ješte asi neslyšela někoho takhle mluvit."
"Vy to možná nevíte. Ale já se uprostřed toho zřejmě ragbyového hřište rozplakal. Jako by mi někdo v hlavě kinžálem rozsekl sáček s vodou. Celého mě zmáčely slzy."
Slečna Fitzdareová pohlédla stranou. Pak prudce sáhla po karafě a nalila Baltazarovi skleničku, ale přelila a sherry mu steklo na zápěstí a studenou cestičkou se vydalo do rukávu.
"Páni já se strašně omlouvám. Počkejte otřu vám skleničku. A ruku. Tedy, vlastně musím říct, to asi že mě znervózňujete. Ale povězte. Došel jste tam. Do toho gramofonového spolku."
"Ano. Došel. A na každém centimetru té cesty jsem cítil, jak mě tam nebudou chtít. A bylo to mnohem horší než jsem si představoval. Uviděl jsem světlo. A přišel jsem blíž a nakoukl oknem. V místnosti plné květin. Stál člověk a cosi sypal do akvária. Zaklepal jsem na okno a on ochrnul děsem. A mně skočila do nohavice žába a já se málem skácel k zemi. Mé mávající ruce ve tmě zřejmě působili znepokojivě. Jelikož jsem ho tak vyděsil strašně se rozzuřil. Nepřetržitě sa klepal a třásl a ptal se kdo je můj tutor. Říkal že gramofonový spolek sídlí na fyzikální fakultě. A ne na botanice. A když jsem tam došel. Bylo zamčeno. Bylo to ve čtvrtek večer."
"Páni to je mi líto. Vy máte asi vážně děsnou smůlu. Ale co takhle vstoupit do Spolku křesťanských studentů. Jsem ve výboru. Roční zápisné jen pět šilinků. Mám ten dojem, já nevím, snad mi do toho nic není, ale mám dojem, že jste ještě nepřišel na to, kudy se váš život má ubírat."
"A vy ano slečno Fitzdareová."
"Ano myslím že ano."
"A kudy se ubíráte."
"Myslím že člověk by mél část života zasvětit pomoci druhým."
"A děláte to."
"Ano. Dělám. Jen tak drobně. Vím že to zní dost nafoukaně. Každý to necítí tak jako já. Ale mně to nevadí. Já kvůli žádným bezcitným cynikům svůj náhled na věc nezměním. V Dublinu narazíte na strašlivou spoustu utrpení. Ono se to nezdá, když jsme teď v tomhle prostředí a v téhle společnosti. Asi je to děsně nemoderní, ale já se pokouším zaujmout k otázkám všedního života křesťanský postoj."
Slečna Fitzdareová si posunovala lesklý náramek sem a tam po zápěstí. Baltazar B. se lehce zakymácel. Zase se napřímil a opět se soustředil na slečnu Fitzdareovou. Její chladnou temnou eleganci. Zvláštně mlčenlivé oči. Všechny ty hodiny po které ke mně její záda byla čelem. A já mezi erotickými představami přemítal o raných vývojových fázích savců. Španělská vesnice. Pak vzhlédnout a spatřit, jak si slečna Fitzdareová zase dává nohu přes nohu. Napadlo mě že kráčí tolik mimo život. Ty návštěvy po celé Grafton Street a na Merrion Square a Fitzwilliam Square. Kde nakratičko mizívala za vesele natřenými dveřmi a uctivě zdravila ctihodné vdovy. Teď tady vypráví v třaslavé kráse svic. A já téměř jako bych slyšel. Jak nebojácně jedná s koněm. Který do ní žďouchá a něžně ji oždibuje. A i jí se chvějí nozdry. Na konci tak půvabně rovné nosní přepážky. A pak ta otázka, která mě v mém všedním životě velmi sužuje. Kam prosím v těchto krajích člověk může zasít svůj skrovný váček divokého ovsa. Musí být někde v té žulové pláni skulinka.
"Co myslíte slečno Fitzdareová jak má člověk naložit se svými starostmi."
"Zřejmě to bude znít hodně namyšleně, ale domnívám se, že pokud na tuhle otázku není křesťanské odpovědi, pak je nejlepší řídit se srdcem."
Slečna Fitzdareová sklonila hlavu. Uchopila své perly a vložila si je mezi rty. Budu-li kdy smět říci. Mohl bych za ně vzít, za vaše otěže, za váš náhrdelník, a vsunout vám ho. Mezi rty. Je medzi rty. Slečno Fitzdareová. A osedlat vás. Celé vaše cválajíci bílé tělo. Panebože na takové věci nesmím myslet. Necudně nás roztančit po obloze. Jestlipak by. Mě objala abych ochutnal všechna ta její úchvatně krásná místečka. Vypil jsem příšerně moc sherry. Hoši a děvčata. Vy všichni kolem. Milé a blyštivé úsměvy. Vymydlené rozzářené tváře. Zkrátka tak nějak vím že zde na malost nenarazím. Vím to stejně jistě jako jsem celá ta léta věděl že můj Vykupitel živ jest. A že každičký z těchto gentlemanů jednoho dne vážně a bez vytáček, v obleku vyvětraném a čerstvě vyžehleném vykročí k oltáři. Mezi shromážděným otitulovaným příbuzenstvem a přáteli. Od šepotu k šepotu. Pomrkávání mezi úsmévy. Svatba. Varhany. Bože můj Fitzdareová. Našel jsem tě nebo ne. Dokážu svou nevýslovnou beznaděj udržet na uzdě. Než ti navléknu prsten. Než nás oddají. A přátelé mávají a možná nás taky trochu nenávidí. Za to že ruku v ruce. Jedeme na líbánky. Kde a Bůh mi pomoz bych si tě v posteli rád osedlal. Na všechny vydařené dostihové sezony. Za oknem naší venkovské usedlosti. Pošmourno, lezavo. Až bude zataženo, pak sherry. Za bouří staré portské. V červnu. Když proudí lehoučké bílé víno. Anglii zalévá slunce. Lehký vánek na obloze čeří něžné obláčky. Západní vítr, jasno nad Británií. Nad klidnými vodami Henley. Na regatě. Nad vonnými koberci v Ascotu. Na dostizích. Všechen ten shon. Veselí mládenci a děvy. A my novomanželé. Proutěné koše. Časně odpoledne hodovat z klína. Kuře, chřest a švestičky. Jeden skvělý den střídá druhý. Jsou jako. Libra šterlinků. Jak stoupá, jak klesá. Vlaje jak anglická vlajka. Fitzdareová. Třepotá se vysoko nad parlamentem. Budeš neposedná. Přesně jak ta libra. Na zahraničních trzích. A já tě za to budu obdivovat. Protože šterlink klesá. Avšak nazítří se vždy opět dere vpřed. Jako my v našem manželství. Nebo si stojí pořád stejně. Spoustu let. Nedevalvuje. Libra je pevná měna. Šterlink posiluje. Teď máte slečno Fitzdareová dvě tváře. Já je vidím. Vydržíte-li chvilku bez hnutí, ukážu na jednu prstem.
"Je vám dobře pane B. Potácíte se."
"Vážně. Ó jé."
"Bože."
"Jsem v trochu povznesené náladě. Myslím. Maličko. Leč já vím. Bože já vím že můj Vykupitel živ jest. Tedy tím myslím, slečno Fitzdareová, že mne i vás zavede ke klidným vodám. Víte."
"Pane B. já bych to nerada říkala. Ale asi řeknu. Myslím že musím. Já doufám že sa nerouháte."
"Bože můj to ne. Doopravdy ne. Nerouhám."
"Dal byste si ještě sherry."
"Jenom kapičku."
"Stůj klidne. Prokrista. Stůj."
"Promiňte. Myslím. Ano. Že se opřu tady o tu římsu. V zájmu stabilizování situace."
"To vždycky tolik pijete."
"Ó jé já jsem slečno Fitzdareová starý zhýralec. Piju jako duha. Odvždycky. Glo glo. Tím se snažím napodobit jak to do sebe klopím. Ale my jsme o něčem mluvili. Ano o Irech. Oni neustále upadají do jakési urdštiny. Slečno Fitzdareová. Dokážete mi to vysvětlit."
"Ach ano. Irové za žádnou cenu nechtějí být tím čím jsou. Proto tak závidí černochům. Za těmi třemi černochy co prý jsou v celém Dublinu a za těmi dvěma na Trinity se v jednom kuse táhnou davy."
"Bože můj kdybych tak jen byl černoch."
"Ano."
"Taky máte ten pocit slečno Fitzdareová."
"Ano. Člověk má pak tak bílé zuby."
"Bože Fitzdareová."
"Děje se něco."
"Ne. Nic. Jen to musím říct. Bože Fitzdareová. Bože."
"Viďte, že se nerouháte, viďte."
"Ne ne. Abyste pochopila. Pro mě je to skoro jako cesta do ráje. Že jsem vás potkal. Že tady jsem. Každou neděli jezdím do Rathgaru na večeři. Troufám si já vím. Ale říct to musím. Musím to zkrátka řešit. Ty vaše šaty vypadají jako černé ale ve skutečnosti jsou fialové viďte."
"Ano."
"A co to tak šustí. Když se hnete."
"Ale ale, pane B."
"Co to šustí. Prosím, copak."
"Spodničky."
"Kristepane."
"No tak pane B. Vážně."
"Víte slečno Fitzdareová že jste mě pŕed chvilkou bolestně ranila."
"Ach."
"Ano. Ranila. Když jste řekla stůj. Stůj klidně."
"Ach."
"Jako kdybyste mluvila na koně."
"Ale tak jsem to, čestné slovo, rozhodně nemyslela."
"No. Už už jsem čekal, že mě odvedete do stáje."
"Božínku já doufám že to tak nevyznělo."
"Ale to nic. Doopravdy."
"Já jsem z vás celá nesvá. Vážně, pane B."
"Ve středu Stepaside."
"Ano."
"Uvidíme odtamtud na celý Dublin."
"To bych moc ráda."
Dveře na chodbu se rozlétly. Tváře se zvolna otočily.
Blažený rozesmátý. Bejčák. Šedivý cylindr na hlavě. V žaketu a proužkovaných kalhotách. Ruka v šedé rukavičce svírá špacírku. Vystřihl na parketu drobnou kreaci. Zvedl klobouk. A řekl. Š-š-š. Lokomotivní šouraná.
"Pane B., to je váš kamarád Bejčák, kdepak se asi tak vyhastrošil."
Bejčák dál dělal mašinku. Vedle do salonu na taneční parket a zase zpátky do jídelny. V patách mél zrudlou hostitelku. Kerá si rukama zakryla oči. Když Bejčák vylezl na stůl. Chvatné ruce jež mu hrnou z cesty pití a saumon fumé. Podpatky ryjí do lesku červeného mahagonu křivolaké čáry. A kolem tleskání smích a zdéšená hostitelka. Poplašená a přátelsky ustaraná. Tiskne ruce na rozloučenou.
Venku se nad tmavou ulicí klenou oblouky nejistých větví. Baltazar klopýtá po schodech. Mezi bílými koulemi světla a po oblázcích. Slečna Fitzdareová ho drží za paži. Ten její laskavý chápavý úsměv. Obklopila nás vlhká noc. Z Ailesbury Road až tam k zelenému Kildare. Až k pláni Curragh, zalité měsícem. Kde do země buší kopyta koní. A se mnou. Mohla byste, slečno Fitzdareová, třeba do Anglie. Do mého malého domečku. Kde bychom přebývali a nikdo by o nás nevěděl.
"Baltazare. Baltazare. Vidíte dobře."
"Asi ano."
"Radši se mě držte."
Cítit její blízkost. Přes příslušné vrstvy silné vlny. Celé ty týdny kdy tam nedotknutelná seděla. Odtažitá, vzdálená. Choulila se ve svém vlastním světě nad náčrtkem plasmodia. Sledoval jsem, jak se vršek její tužky míhá nad papírem. Ten můj se skvěl neposkvrněnou bělí. Až na místa, kam se má tužka vypravila. Nakreslit tvářičky lidí. Některých veselých, jiných zas strašlivě smutných, se zapadlýma očkama.
"V životě by mě nenapadlo, že se takhle setkáme, pane B."
"Mě také ne, slečno Fitzdareová." U vysokého kovového plotu se Baltazar zastavil, zapotácel a opřel se o černé železné pruty. Pomalu začal klouzat dolů. Slečna Fitzdareová ho chytila za paži, Baltazar se svezl na kolena vzhlédl k její tváři a do očí modrých jako led. Mezi černými klopami se jí barevně zalesklo hedvábí. Baltazar se otřepal a zase se postavil. Zadíval se k široké kamenné bráně.
"Baltazare vy byste neměl jít sám."
"Mně je dobře. Teď to bylo chvilku horší, ale jinak jsem naprosto v pořádku."
"Nejste v pořádku. Jste pod obraz."
"Nejsem pod obraz, jsem v pořádku."
"Prokristapána vždyť vás nemá kdo odvézt spátky."
"Já nikdy nejsem nametený. To tedy ne. V pořádku."
"Mohl byste jít spát ke mně."
"Nikdy bych si nedovolil takhle obtěžovat, slečno. Jak říkám. Je mi skvěle. Nekoukáte zrovna vřele, když říkám, že je mi skvěle.
"Ale ne. Jenom bychom se měli vrátit a sehnat vám odvoz. Nebo bych vám mohla z Dublinu zavolat taxíka. Vždyť vy tu cestu nepřežijete."
"A kdybych nepřežil slečno Fitzdareová mrzelo by vás to."
"Samozřejmě že mrzelo."
"Můj strýček byl velký cestovatel. I když zuřila vánice. Trefil na kterýkoliv pól. Máme to v rodině. Já se domů dostanu.
"To doufám."
"Vždyť mě ani doopravdy neznáte slečno Fitzdareová. Jak si můžete být jistá že nenosím knír, navoskovaný a nakroucený knír. A že jsem si ho jen pro dnešek neoholil. To přece nemůžete vědět."
"Já vím jenom, že jste namol."
"Jak můžete vědět že nejsem nějaký nafrněný seladon."
"Vy jste všechno možné jen ne tohle."
"Já jsem tak strašně obyčejný."
"Pane B., vy chcete, abych vám lichotila."
"Vy mě tedy máte prokouknutého, slečno Fitzdareová. Znáte moje slabé stránky, má trápení i moje tužby."
"To sice neznám ale vím že jste moc milý člověk."
"Jak to můžete poznat slečno Fitzdareová."
"Vidím vám to na očích. Jste milý."
"Kde jste slečno Fitzdareová celé ty měsíce byla. Proč jsme spolu ještě nikdy nemluvili."
"Protože jste o mě bohužel ani pohledem nezavadil."
"To nesmíte říkat slečno..."
"Bože můj jen nepadejte."
"A jsem dole."
"Panebože. Už vás držím. Tak šup na nohy."
"Dolů a dolů. Padám. Ale vás miluju slečno Fitzdareová. Já v Irsku nemám žádné přátele. Nemám kam jít. Večery obykle prosedím u krbu."
"A já si myslela že jste tak oblíbený pane B. Promiňte, tohle jsem netušila."
"Ne já nejsem oblíbený. Já jsem na odpis."
"Propánaboha už nepadejte. Tráva je mokrá. Chytnete rýmu."
"Já chci chytit vás slečno Fitzdareová."
Slečna Fitzdareová se stydlivě odvrátila. Ruka v černé rukavičce sáhla k hedvábí kolem krku. Vítr jí přitiskl tmavou kadeř coby pár neposlušných pramínků na bílý spánek. Někde za uhánějícím mrakem se opaluje měsíc. A mně připadá jako by se mi prsty zatínaly do písku a táhly mě na břeh z ledového východního moře.
"Tady bydlíte, slečno Fitzdareová."
"Ano. Ten dům patří strýčkovi."
"To co z něj vidím vypadá moc hezky."
"Víte že se bojím vás pustit domů."
"Já vám zase slečno Fitzdareová řeknu že vůbec nevím co vlastně v téhle zemi pohledávám. Napsali mi tak přívětivý dopis. Že jsem se prostě sbalil a jel. Nasedl jsem na vlak abych tu prvního října byl. A nikdo mi neřekl že tu budu celé měsíce mrznout a budu sám a nikde žádní přátelé."
"Abyste věděl. To tvrdíte vy. A jám mám pořád pocit jestli mě nebalamutíte. Propána vy už zase padáte. Musíte stát. Ve stáji je gauč, můžete se tam vyspat."
"Aha. Už zase si myslíte, že jsem váš kůň slečno Fitzdareová."
"Probůh. To vážně ne."
"Ale proč by ne slečno. Jen si mě osedlejte. Koukejte, jak se hezky pasu."
"Vstávejte, prosím vás."
"Opatrnosti už bylo dost. Teprve dneska večer jsem se odvážil vykročit ze svého bytu na veřejnost bez rukavic. Můj sluha má za mě legraci. Povídáme si spolu. Ne ne, slečno Fitzdareová, opatrnosti už bylo až až. Nebudu zneužívat vaší bezbřehé laskavosti. Podle hvězd najdu cestu touto divokou předměstskou džunglí až do Dublinu."
"Žádné hvězdy dnes nejsou."
"Pak půjdu po hmatu mezi vavříny. Prosím, nechci vás zdržovat od spánku, už jste toho pro mě udělala až moc. Nejsem oblíbený. To je jednou jisté. Dneska jsem večeřel v Rathgaru u jedné starší dámy, s jejími třemi dcerami a doktorem, ktorý je u nich na bytě. Vybraná společnost. A já chudák Francouz co neví co a jak. Seděli, tak jsem taky seděl. Řeč byla o počasí a o dostizích. Pak se zeptali, jestli si dám ještě dort. Já na to to by od vás bylo velice laskavé. Ale v tu chvíli se zarazím, třeba se nesluší říkat, že by to bylo laskavé. Třeba jsem nějak zásadně narušil etiketu, třeba jsem měl říct prosté ano a děkuji. A ne že si dám ještě a s největším potěšením. Při podobných dilematech se vždycky začnu silně potit. Občas jsem tak nervózní že se nedokážu zvednout až do půlnoci, všichni tam sedíme a jak vyhasíná krb, začínáme se třást zimou. Nikdy nevím, co mám říct, abych z toho domu mohl vypadnout. Nikdy nevím, jak odmítnout, když řeknou, přijďte příští týden zase, prosím. Pomalu se z toho stává úděsná rutina."
"Ale to musí být strašné."
"To je."
"Nemůžete jim to odříct."
"Se mnou je něco špatně slečno Fitzdareová. Neumím nebýt hodný. Dokážu neurvalost snášet, ale sám jí schopen nejsem. Takže se neděli co neděli vracím do Rathgaru a všichni tam sedíme na pohovce. A ty dcery si prohazují šaty, každý týden má jedna šaty, co měla jiná minule."
"To je ale děs."
"Ale dneska večer. Mě z toho Bejčák vytáhnul. Proto jsem toho taky tolik vypil. Jste tak strašně hodná slečno Fitzdareová že jste si všechny ty moje starosti vyslechla. Už vás nebudu zdržovat. Musím vás opustit. Nechce se mi. Ale už jsem vám byl na obtíž dost."
"Takhle to neberte, prosím vás."
"Kudy mám jít."
"Když půjdete dál až na konec téhle ulice a zahnete doprava dojdete až do Dublinu. Ale vážně bych vás neměla pouštět."
"Důvěřujte mi slečno Fitzdareová. Skutečně pocházím z rodu cestovatelů. To je pravda pravdoucí. Dejte mi přírodní jev, ktorého bych se mohl chytit, a o zbytek se postará můj šestý smysl."
"Slibte mi že budete opatrný."
"Budu."
"Tímhle směrem je řeka. Jděte rovně až kam to půjde. Řeka Dodder. Pak zahněte na Donnybrook Road a ta vede rovnou na Leeson Street a ke Svatoštěpánskému parku."
Baltazar B. se uklonil. Pomalu ustoupil vzad. Slečna Fitzdareová měla na kabátě malou stříbrnou brož ve tvaru koníka ve skoku. A odcházela mezi vysoké železné ploty. Branou co se skřípavě zavřela. Po betonové cestičce, za kterou se rýsovaly šedé kamenné schody. Ve tmě tam uprostřed trávníku stál velký tmavý dům. Zahlédl jsem kamennou terasu a vzadu zřejmě zahradu. V letmých záblescích měsíčního světla jsou vidét silné, k nebi obrácené větve araukárie a jiných stromů, mohutných a tropických. Dveře se otvírají. V nich její silueta. A ruka zvednutá na pozdrav mává.
Můj prst se
zabořil
do chladných
dublinských
nemravností.
Z románu The Beastly Beatitudes of Balthazar B. (1968), autor J. P. Donleavy
Preklad do češtiny Michala Marková, vyd. Argo v r. 2009
Komentáre
dobréé