Bertranda

"...Káťa?" zaslechl jsem ve směsici hovoru a hudby, rozhlédl jsem se kolem a objevil Paula stojícího nedaleko v jednom ze vchodů. "Kde je Káťa?" znovu zavolal a pečlivě vyslovoval kvůli hluku.

Ukázal jsem směrem, kde jsem ji nechal, pak jsem zdvihl láhev citronády, abych naznačil, proč jsem ji nechal o samotě.

Posunkem mi dal najevo, abych se k němu připojil, a já jsem se prodíral davem lidí, dokud jsem se neocitl u něho. Až pak jsem si uvědomil, že je ve společnosti mladé dámy, oblečené podle poslední módy, zcela odlišné od stylu pestrých, ručně šitých šatů Baskičanek. Poznal jsem v ní jednu z dívek, které byly v autě, jež nás na cestě téměř převrhlo. Paul položil svou zdravou ruku kolem ní a přitiskl ji k sobě dosti nešetrně, když nás představoval. "Doktore Montjeane, seznamte se prosím se slečnou... předpokládám, že máte jméno, má drahá ?"

"To dá rozum, že mám jméno," uchichtla se.

"Neříkejte mi ho. Zachovejte přitažlivost tajemství. Doktore, rád bych vám představil slečnu Takovou-nebo-makovou, okouzlující obláček bez jediné myšlenky ve své hlavičce."

Mladá žena nadurděně našpulila rty a koketně ho strčila do prsou rukou v rukavičce, kteréžto gesto potvrzovalo ohodnocení jejích intelektuálních schopností, přičemž také odhalilo, že má trochu v hlavě. Měla jednu z těch pohledných, bezvýrazných tvářiček, které nic neskrývají, jelikož jednoduše není co. Malé kulaté oči, zvednutý nosík, svůdná ústa, plné růžové tváře - jeden z těch ozdobných typů, které dlouho nevydrží, ale naštěstí se to od nich nevyžaduje. Bylo zřejmé, že ji přitahuje Paulova nepopiratelná pohlednost a jeho líbivé, elegantní řečičky o nesmyslech.

"Těší mě," řekl jsem nejistě.

"Potěšení na mé straně," odvětila slabě sípavým hlasem se severním přízvukem.

"Slečna Nijaká je u nás na návštěvě z velkého světa Paříže," vysvětlil Paul. "Se skupinkou přátel si půjčili pěkný automobil jednoho z jejich bohatých papínků a z posledního relativně civilizovaného města Biarritzu podnikli tuto dobrodružnou výpravu do neprobádaného vnitrozemí. Cesta sem byla prašná a nepříliš pozoruhodná, až na trochu švandy, kterou si užili s místními křupany, když jim při předjíždění vyplašili koně... nemám pravdu, slečno Šumafuková ?"

Zahihňala se, evidentně nepoznávajíc Paula ani mě.

"A ten chlapík tamhle," Paul neurčitě pokynul směrem k atleticky vyhlížejícímu mladému muži, který na nás hleděl z útočiště dalšího vchodu, "byl řidičem zmíněného vozidla. Můžeme také usuzovat, že hodlal být společníkem slečny Nicky - ne-li víc - a v tomto okamžiku velmi uspokojivou měrou doutná žárlivostí. Není tomu tak, můj fádný půvabe ?" Přitiskl si ji k boku a ona pohlédla ke mně a obrátila oči vzhůru, jako by se ptala, zda jsem kdy potkal tak neskutečného rošťáka.

Podržel jsem si na tváři úsměv a zeptal se: "Nebudou nějaké nepříjemnosti ?"

"Když budu mít trochu štěstí, tak ano."

"Myslete na své rameno."

Zasmál se. "Drahý brachu, kickboxer používá ramena jen k pokrčení, když už je po všem."

"Mám se držet poblíž ?"

"A zkazit mi radost ? Poprvé po letech se začínám bavit, viďte, slečno Ptačí hlavinko ?" Políbil ji na tvář, a já skoro jako bych slyšel mladého Pařížana, jak skřípe zuby.

"Myslíte, že bych svedl ten tanec ?" dotázal se Paul.

Na náměstí se právě začaly tvořit dvě protilehlé řady k dalšímu kax karotu. "Nevidím důvod proč by ne. Je docela jednoduchý," řekl jsem.

"Výborně ! Pojďte, Bezmyšlenko, zatančeme si !" A Paul odtáhl svůj zbožňující obláček do víru těl.

Když jsem se protlačoval k místu, kde jsem zanechal Káťu, mladý muž z Paříže mě dostihl a jeho těžká ruka mi dopadla na rameno. "Ano pane ?" zeptal jsem se, když jsem se otáčel a sevřel jsem hrdlo láhve s citronádou, jelikož chlapík byl mohutnější než já a ještě mnohem víc než Paul.

"Kdo byl ten muž ?" domáhal se.

"Který muž ?" opáčil jsem a rozhlédl se neurčitě davem. "Je jich tu hodně."

"Ten, s kterým jste mluvil, k čertu !"

"Aha, ten. Nemám nejmenšího tušení. Ptal se, jestli jsem na slavnosti nenarazil na nějaké usmrkané pařížské floutky a já jsem mu řekl, že pochybuji, že by se tu někdo takový odvážil ukázat." Široce jsem se usmál a výsměšně mu hleděl do očí, ač jsem se měl stydět za to, že jsem se tak rychle vrátil k dětinské bojechtivosti Basků.

Mladík na mě vteřinu zuřivě zíral, pak povýšeně pohodil hlavou, jako by bylo pod jeho důstojnost se se mnou obtěžovat, a odešel."

Když jsem se prodral kolem dokola náměstí zpět k místu, kde jsem zanechal Káťu, nebyla tam. Ale skoro ihned jsem postřehl víření jejích bílých šatů v kruhu tanečníků a protlačil jsem se kupředu, abych viděl, jak dělá rychlé, komplikované kroky porrusandy, energické verze fandanga, jež se tančí se vztyčenými pažemi a s dlaněmi elegantně prohnutými nad hlavou, zatímco nohy rychle podupávají. Tančila porrusandu, jako kdyby pro ni byla zrozená, obličej rozzářený, lesknoucí se oči a tělo plné radosti z příležitosti k pohybu. Sledoval jsem ji a usmíval se s vlastnickým potěšením, aniž jsem cítil sebemenší osten žárlivosti vůči pohlednému mladému baskickému mládenci, který tančil proti ní. Měl na sobě bílé plátěné kalhoty a dlouhou bílou košili hráče peloty a červená šerpa kolem jeho pasu značila, že jeho tým vyhrál v odpoledním zápase na vesnickém hřišti. Jejich vzájemně ladící bílé oblečení a oboustranné výjimečné nasazení a elegance v tanci jim propůjčila vzezření páru profesionálních tanečníků uprostřed pestrého davu a někteří z lidí stojících blízko mě mumlali slova chvály, když tleskali do rytmu hudby.

Melodie skončila kudrlinkou flétny txistu a hráč peloty doprovodil Káťu zpět k místu, kde jsem stál, a vrátil mi ji s přemrštěnou, lehce sarkastickou úklonou.

"A Paul ? Viděl jste Paula ?"  

"Hmm... ano."

"Baví se dobře ?"      

"Hmm... ano. Vlastně je tady. Tamhle."

"Kde ? Nevidím - ach ano, tamhle ! To je hezké děvče, co s ním tančí. Počkejte, nebyla v tom automobilu, když...?"        

"Ano, byla."

"A ti dva svalnatí mladíci, co sledují tak pozorně Paula, nejsou to ti, kteří nás vytlačili z cesty?"

"Jsou."

Zatvářila se starostlivě. "Doufám, že nedojde k nějaké nepříjemnosti. Paul umí být kapku... provokativní."

"Ale, opravdu ? Nevšiml jsem si. Ale myslel jsem, že jste se těšila na malou bagarre basque."

"Ale ne s mým bratrem jako jedním z účastníků. Počkejte. Poslouchejte." Zastavili jsme se přede dveřmi baru, ve kterém skupina starců zpívala tklivými vysokými hlasy, typickými pro baskické písně a jejich znepokojivé harmonie. "Jaká smutná melodie," řekla poté, co chvíli naslouchala.

"Všechny baskické písně tíhnou k molovým stupnicím." 

"Znáte tu píseň ?"

"Ano. Je to tradiční balada: Martixu Nora Zoaz. Měl bych vás upozornit, že je považována za trochu neslušnou."  

"Skutečně ? Jaká má slova ?"

Musel jsem se na chvíli zamyslet, protože jsem neměl žádnou zkušenost s překládáním baskičtiny. Když jsem touto řečí mluvil, tak jsem v ní i myslel; a shledal jsem, že je obtížné najít francouzské ekvivalenty pro - nikoli slova, protože byla poměrně jednoduchá - ale pro jejich význam a hlubší smysl. "Nuže, doslova se píseň ptá: Marie, kam jdeš ? A ona odpovídá: Ke studni, Bartoloměji. Tam, kde teče bílé víno. Tam, kde můžeme pít, kolik jen budeme chtít."

"A to je všechno ?"  

"To je všechno."

"To mi nezní příliš neslušně."

"Možná že ne. Ale každý Bask by věděl, že studna není studna, víno není ve skutečnosti víno, a pití... nu, není pití."

"Vy jse nevyzpytatelný národ, vy Baskové," řekla s komickým zamračením.

"My se spíš považujeme za chvályhodně zdrženlivé."

Dospěli jsme na konec vesnice a blížili se k mostu vedoucímu k louce, na které bryčky a kočáry čekaly na své majitele, kteří v hloučcích odchádzeli ze slavnosti. "Přejdeme potok a projdeme se po louce ?" zeptal jsem se. Zasmála se. "Jen pokud je most mostem, louka loukou a procházka prochádzkou."

Pozdě vycházející, dorůstající měsíc, buclatý a v barvě sýra visel na horském obzoru a měkce osvětloval louku jako za časného úsvitu, ale stříbrem místo zlata. Možná inspirován mladými páry na náméstí jsem ji uchopil paží kolem pasu a bezmyšlenkovitě tak udělal to, čeho bych se po úvaze neodvážil. Zkrátil jsem krok, abychom šli ve stejném rytmu a hřejivě jsem si byl vědom našeho fyzického kontaktu. Pomalu jsme kráčeli kolem kruhu koní, stojících ospale v postraňcích - mohutných tažných koní, jelikož tito vesničané si nemohli dovolit přepych zvířete, určeného jen na dopravu a na odiv. Káťa si broukala úryvek z Maritxu Nora Zoaz, pak se zastavila uprostřed fráze a zamyslila se.

Poprvé toho večera, až na mrazivý okamžik, kdy kolem nás prošla Utopená panna, jsem dovolil myšlenkám zabloudit k oněm temným událostem, které vyhnaly Trévillovy z Paříže do Salies a které je nyní vyháněly ještě dále. Pořád jsem si neumél představit pana Trévilla jako šílence schopného zabít. Toho laskavého starého vědátora, ktorý ještě teď pije s baskickými vesničany a vstřebává jejich nesourodé lidové zkazky ? Jak by to mohla být pravda ?

Cítil jsem teplo Kátina pasu ve své dlani a uvědomil si, že oplátkou za Paulovo svolení využít dnes v noci poslední příležitosti ji přesvědčit, aby zůstala se mnou a nechala otce a bratra uprchnout bez ní, jsem slíbil, že se ji už nikdy nepokusím znovu vyhledat.

"Co se děje ?" zeptala se. "Na co myslíte ?"

Pokrčil jsem rameny. "Ale na nic. Vy se ale bavíte, ne ?"

"A jak ! Nebavila jsem se tak dobře od... vlastně si myslím, že jsem se vůbec nikdy takhle nebavila. Víte, máte velké štěstí, že jste Bask. Musíte na to být hrdý."

Usmál jsem se. "Ne, hrdý ne. Nikdy jsem o tom nepřemýšlel jako o výhodě. Vlastně spíše naopak. Stydíval jsem se za svůj přízvuk, protože se mi kvůli němu posmívali. Pak je zde také druhá stránka baskické povahy. Baskové umějí být malicherní, žárliví, pověrčiví, lakomí. A když se cítí ukřivděni, nikdy neodpouštejí. Nikdy."

"Ale tolik milují život !"

"To ano. A půdu. A peníze."

"Ach, nechte toho. Máte velké štěstí, že jste...něčím. Většina z nás je střižena ze stejného štůčku látky. Jsme moderní vzdělaní Francouzi... jeden jako druhý... poučení stejnými knihami... omezení stejnými obavami a předsudky. Jsme zaměnitelní... identičtí dokonce i ve sdílené víře, že jsme zvláštní a jedineční. Ale vy - i když na to nejste hrdý - pocházíte z něčeho. Jste něčím. Jste součástí tradic a zvyků, které jsou tisíc let staré."

"Tisíc ? Kdeže, mnohem víc než tisíc !"

Podívala se na mě zpytavě. "Jste si jistý, že nejste hrdý ?"

Zasmál jsem se. "Dostala jste mě, vážně ! Ano, asi bude něco na tom, co říkáte, ale - ajaj. Copak to tu máme ?"   

"Co je to ?"

Procházeli jsme kolem místa, kde byl pod stromem zaparkován automobil. Na čalouněném koženém sedadle ležely, pečlivě seřazené, čtyři předměty ze svítíci mosazi: reflektory, které někdo vypáčil a vylomil z objímek.

Káťa chvíli mlčela, pak řekla: "Paul ?"

"Obávám se, že ano. Možná bychom měli jít zpět na slavnost."

Z románu The Summer of Katya
Napísal v roku 1983 Trevanian, vlast. menom dr. Rod Whitaker

Léto s Káťou preložil Jiří Sedláček, vydalo Argo, 2007