Bertranda

Durtal byl v situaci mnoha starých mládenců, o jejichž domácnost se stará domovník. Jen ti vědí, kolik plných konví oleje spotřebují lampy a jak bledne láhev koňaku, aniž by z ní ubývalo. Vědí také, že zpočátku pohostinné lůžko se stává mučidlem, v takové úctě má totiž domovník sebenepatrnější záhyby povlečení; a jsou také smířeni s tím, že si musí pokaždé vypláchnout sklenici, mají-li žízeň, a stále znovu rozdělávat oheň, když je jim zima.

Durtalův domovník byl starý muž s licousy, jehož horký dech byl cítit silnou kořalkou. Byla to netečná a apatická postava, která na Durtalovy vyčítavé připomínky, že byt musí být uklizen každé ráno ve stejnou hodinu, reagovala neobyčejně lhostejně.

Hrozby, nadávky, prosby, to všechno selhalo; nepomohlo ani, že mu Durtal přestal dávat spropitné; pantáta Rateau nadzvedl čapku, podrbal se ve vlasech, slíbil pohnutým hlasem, že se polepší, a druhý den přišel ještě později.

"To zvíře!" úpěl dnes Durtal. Když zaskřípěl klíč v zámku, podíval se na hodinky, aby zjistil, že domovník dorazil zase až odpoledne, o tři hodiny později, než měl.

Musel vydržet lomoz, který ten člověk, ve svém domovnickém bytě naprosto klidný a ospalý, způsobil, jakmile se chopil koštěte. Byl najednou strašný. U tohoto usedlého a podřimujícího muže se po ránu, ve vlahé pre hovězího ragú, začaly projevovat válečné pudy. Vrhal se jako povstalec útokem na lůžko, porážel židle, žongloval s obrazy, převracel stoly, převrhl džbán i umyvadlo, vlekl za sebou Durtalovy boty za tkaničky jako přemožené nepřátele za vlasy, předměty naházel na sebe jako na barikádu, a jeho hadr vlál v oblacích prachu jako prapor nad pobitým nábytkem.

Durtal tedy prchal do pokojů, jež dosud nebyly napadeny; dnes musel opustit svou pracovnu, kde Rateau započel svou bitvu, a uchýlit se do ložnice. Za odhrnutým závěsem ještě viděl záda nepřítele, který s oprašovákem nad hlavou jako Mohykán, započal skalpový tanec kolem stolu.

Kdybych aspoň věděl, kdy ten hlupák zmizí, abych mohl odejít, skřípal zuby, protože Rateau teď popadl leštící pomůcky, začal drhnout podlahu a poskakoval, vlastně bruslil jednou nohou na kartáči, vydávaje notný řev.

Za okamžik se však vítězoslavně a zbrocen potem, objevil ve dveřích, aby uklidil pokoj, ve kterém Durtal byl. Ten tedy musel znovu do zpacifikované pracovny, sledován kocourem, který se před tou vřavou ještě bázlivě krčil a sledoval svého pána krok za krokem, otíraje se mu při cestě do volných pokojů o nohy.

Vtom zazvonil des Hermies. "Jen se obuju a jdem," zvolal Durtal. "Podívej," položil ruku na stůl, a když ji sundal, vypadala, jakoby na ní měl šedou rukavici, "to zvíře tu všechno rozhází, bije se s neznámým nepřítelem a toto je výsledek: prachu je tu ještě víc, než bylo předtím!"

"No a," řekl des Hermies, "prach je přece užitečný. Kromě toho, že má příchuť stařičkých sucharů a zvětralou vůni starých knih, je prchavým sametem věcí, jemným, ale suchým popraškem, odnímajícím barvám křiklavost a tónům syrovost. Je také slupkou osamění a závojem zapomnění. Komu se tedy může ošklivit, ne-li osobám, na jejichž žalostný osud bys neměl zapomínat ? Jen si představ život lidí bydlících v některé pařížské pasáži. Představ si souchotináře, který plive krev a dusí se v pokoji v prvním poschodí za klenutými skleněnými tabulemi do nějaké pasáže, dejme tomu pasáže Panorama. Otevřeným oknem sem vniká prach nasycený vychladlým tabákovým dýmem a vystydlým potem. Nešťastník se dusí, prosí o trochu vzduchu; jeho blízcí se však k oknu vrhnou a zavřou je, nemůžou mu totiž pomoci jinak, než že ho izolují od příšerného prachu pasáže. Není tedy takový prach, který dráždí k plivání krve a ke kašli, mnohem nepříjemnější než ten, na nějž si stěžuješ ? Vidím, ale že jsi hotov, půjdeme?"

"Kterou ulicí se dáme?" zeptal se Durtal.

Des Hermies na to neodpověděl. Z Durtalovy ulice Regard šli po ulici Cherche-Midi až ke Croix-Rouge.

----

Durtal se rozhodl, že nebude odpovídat na dopisy od paní Chantelouvové. Od jejich rozchodu mu denně posílala vroucí listy, ale jak mohl záhy pozorovat, toto Menádino sténání se postupně utišovalo a vystřídaly je nářky a vrkání, výčitky a pláč. Teď ho vinila z nevděku, vyčítala si, že ho poslechla a umožnila mu, aby byl přítomen znesvěcení, z něhož ona bude muset tam nahoře skládat účty; chtěla se s ním ještě jednou sejít; pak se však na týden odmlčela; až mu konečně, když už měla zřejmě dost jeho mlčení, v posledním dopise oznámila, že se rozcházejí.

Po úvodním přiznání, že měl skutečně pravdu, když tvrdil, že se jejich povahy ani duše k sobě nehodí, napsala: "Díky za trochu té lásky, nalinkované jako notový papír, kterou jste mi dopřál. Nebyla to však má míra, mé srdce pojme víc..."

Její srdce, rozesmál se a četl dál:

"Chápu ovšem, že nebylo vaším posláním ani cílem, abyste je zaplnil, ale mohl jste mi aspoň povolit nepředstírané kamarádství, které by mi dovolilo nechat doma mé pohlaví, a jít si s vámi někdy večer popovídat. Tuto zdánlivě tak prostou věc jste však znemožnil. Sbohem tedy navždy. Nezbývá mi nic jiného, než uzavřít novou smlouvu se samotou, které jsem se pokusila být nevěrná..."

Samota ! A co její muž, ten otcovský a potměšilý paroháč ! Ten si teď vlastně zaslouží největší politování. Zajistil jsem mu tiché a klidné večery, vracel jsem mu vláčnou a ukojenou ženu. Těžil z mé únavy, farizej ! Když si jen vzpomenu na jeho svatouškovské, potměšilé oči, které přímo mluvily, když se na mne díval.

Takže ten románek konečně skončil! Není to špatné mít stávkující srdce! Člověka pak netrápí milostné nehody ani rozchody! Zůstává mi jen mozek nedobré pověsti, který se čas od času vznítí, ale hasičské hlídky jej vzápětí uhasí.

Když jsem býval mlád a plný ohně, dělaly si ze mne ženy blázny, a teď si z nich jako usedlý muž střílím já. "To je ta správná poloha, starouši," řekl kocourovi, naslouchajícímu s nastraženýma ušima této samomluvě. Gilles de Rais je vlastně zajímavější než celá paní Chantelouvová; i s ním se však bohužel chýlí mé styky ke konci; zbývá pár stránek a kniha bude hotová. Ale pozor, už je tu ten děsný Rateau, který chce mou domácnost uvrhnout do nepořádku.

A domovník skutečně vstoupil, omluvil se za zpoždění, svlékl si vestu a vrhl vyzývavý pohled směrem k nábytku. Pak se vrhl na lůžko, bojoval s matracemi jako zápasník, sevřel jednu jako soupeře v pase, zvedl ji ze země, zavrávoral s ní a potom ji notné zadýchán švihem složil zpátky na žíněnku.

Durtal šel do vedlejší místnosti, těsně sledován kocourem, ale Rateau znenadání přerušil svůj souboj a přišel za ním.

"Víte už, pane, co se mi přihodilo?" mektal žalostně.
"Nevím."
"Moje žena mě opustila."
"Neříkejte! Vždyť je jí nejmíň šedesát."

Rateau zvedl oči k nebi.
"Odešla s někým jiným?"
Zarmoucený Rateau pustil prachovku, kterou držel v ruce.
"K čertu! Vaše žena tedy měla navzdory svému věku požadavky, které jste nedokázal splnit?"
Domovník zavrtěl hlavou a nakonec se přiznal, že to bylo právě naopak.

"Óch," udělal Durtal a pozorně se zadíval na toho starého pobertu, jehož tvář byla vydělaná jako kůže řemene. "No dobře, proč ale utekla s chlapem, když už jí to nic neříká?"

Rateau se pohrdavě a útrpně ušklíbl.
"To je impotent a lenoch, v tomhle úplně k ničemu!"
"Ach!"
"Nepříjemné je to hlavně kvůli domovnickému bytu. Domácí nechce domovníka bez ženské."

Bože, takové štěstí, řekl si Durtal pro sebe. "Právě jsem se k tobě chystal," obrátil se na vcházejícího des Hermiese; Rateau totiž nechal klíč v zámku.

"Tak jo, když nemáš ještě poklizeno, sestup jako Bůh ze svého prašného oblaku a pojď ke mně."
Cestou Durtal vyprávěl svému přiteli o domovníkových manželských neshodách.

"Kolik žen by bylo šťastných, kdyby mohly ověnčit vavřínem tak ohnivého dědu! To je ovšem nechutné"! vykřikl des Hermise s prstem namířeným na zdi domů pokrytých plakáty.

Byla to opravdu plakátová záplava; na barevných papírech se velkými písmeny roztahovala jména Boulanger a Jacques.

"V neděli to naštěstí skončí!"

"Na ohavnost života všude kolem nás je dnes jediný lék," poznamenal des Hermies, "nezvedat prostě oči a úzkostlivě se snažit vypadat co nejskromněji. Když se tak člověk dívá jenom dolů na chodníky, vidí všude štítky Poppových elektrických podniků. Na těch kulatých štítkách jsou znamení, alchymistické reliefní znaky, ozubená kola, talismanové značky, podivné kuzelné pantakly, se slunci, kladivy a kotvami. V člověku to může snadno vzbudit představu, že žije ve středověku!"

"Ano, ale aby tě nerušil ten hnusný dav, musel bys mít klapky na očích jako koně a na hlavě čepice s kšiltem, jeké dřív nosívali dobyvatelé Afriky a dnes s nimi chodí středoškolácí a důstojníci."

Des Hermies si povzdychl. "Pojď dál," řekl, a otevřel dveře.

---

"Je to ale podivná doba!" řekl zamyšleně Gévingey. "Lidé už ničemu nevěří, ale na všechno nalítnou. Každé ráno objeví zbrusu novou vědu. Dnes je to palisáda, té říkají pedagogika, a nikto už nečte báječného Paracelsa, který všechno znovu vynalezl a vytvořil! Zkuste dnes říci na vědeckých kongresech, že podle tohoto velkého učence je život kapkou z jádra hvězd, že každý náš orgán odpovídá nějaké planetě a je na ní závislý, a že jsme tudíž zmenšenou nebeskou sférou; zkuste jim říci - a naše zkušenosti to potvrzují -, že každý člověk narozený ve znamení Saturna je melancholický lymfatik, mlčenlivý samotář, nikomu nepotřebný chudák; že ta těžká planeta, líně se pohybující po své dráze, činí lidi náchylné k pověrčivosti a k podvodům, že je pánem nad epilepsií a křečovými žilami, hemeroidy a malomocenstvím a bohužel i významným zásobovatelem nemocnic a věznic, zkuste jim to říct a ti na slovo vzatí oslové, ti slavní školometi se vám buď vysmějí, nebo pokrčí rameny!"

"Ano," potvrdil des Hermies, "Paracelsus patřil k nejpodivuhodnějším praktickým lékařům okultní medicíny. Znal dnes zapomenutá tajemství krve, dosud nepoznané léčebné účinky světla. Když jako kabalisté hlásal, že lidská bytost je složená ze tří částí, z hmotného těla, duše a z perispritu neboli astrálního těla, pečoval především o to poslední a působil na vnéjší a tělesnou schránku postupy, které jsou pro nás nepochopitelné, nebo už upadly v zapomnění. Ošetřoval rány a nevěnoval pozornost tkáni, ale vytékající krvi. Tvrdí se dokonce, že léčil určité nemoci!"

"Díky svým obrovským astrologickým znalostem," řekl Gévingey.

"Je-li tak nutné studovat vliv hvězd na lidský život, proč se nesnažíte najít žáky?" otázal se Durtal.

"Žáky! Kde byste sebrali lidi ochotné pracovat dvacet let bez hmotného prospěchu a slávy? K tomu, abyste sestavil horoskop, musíte být vynikající astronom, znát důkladně matematiku a dlouho se hrbit nad nesrozumitelnou latinou starých mistrů! A navíc musí mít člověk nadání a víru, a s tím už se dnes nesetkáte!"

"Jako u zvoníků," řekl Carhaix.

"Kdepak, poslyšte, pánové," pokračoval Gévingey, "toho dne, kdy vznešené středověké vědy narazily na trvalou a nepřátelskou lhostejnost bezbožného lidu, byl ve Francii konec duše. Dnes si můžeme leda tak dát ruce křížem a poslouchat otřepané proslovy Společnosti, která se střídavě řehtá a nadává."

"Nemusíme si ale tak zoufat, pánové, bude zase lépe," řekla smířlivě matka Carhaixová, a než odešla, stiskla všem ruku.

"Staletí lid kazí, deptají a ohlupují, místo aby jej zušlechťovaly," pravil des Hermies, nalévaje vodu do kávové konvice. "Vzpomeňte si jen na obležení, Komunu, pošetilé nadšení, bezdůvodné a bouřlivé zášti, na všechno to šílenství špatně živené a příliš napájené, ozbrojené lůzy! Ta se nikdy nemůže měřit s prostým a milosrdným lidem z doby středověku! Jen řekněte, Durtale, jak se ten lid choval, když Gillese de Rais vedli na šibenici."

"Ano, povězte nám to," přidal se Carhaix a jeho velké oči tonuly v kouři z dýmky.

"Maršálek de Rais byl tedy odsouzen pro neslýchané zločiny k smrti oběšením a upálením zaživa. Když ho po rozsudku přivedli zpátky do žaláře, sepsal k biskupovi Jeanu de Malestroit poslední supliku. Prosil ho o přimluvu u otců a matek dětí, které tak krutě znásilnil a zabil, aby se uvolili být při jeho popravě.

A tito lidé, jejichž srdce rozerval a pak vyplivl, vzlykali ze soucitu. Viděli v tom ďáblem posedlém šlechtici už jenom ubožáka litujícího svých zločinů a připraveného čelit strašlivému hněvu svaté tváře; a v den popravy proudilo městem od devíti hodin dlouhé procesí. V ulicích zpívali žalmy, v kostelech přísahali, že se budou tři dny postit, aby se pokusili zajistit maršálkově duši pokoj a mír."

"Vidíte, jak jsme daleko od amerického zákona lynčování," řekl des Hermies.

"A potom ten průvod přišel pro Gillese de Rais do věznice," pokračoval Durtal, "a provázel ho až na biesskou louku, kde byly pod šibenicemi postaveny vysoké hranice.

Maršálek podpíral své komplice, objímal je a zapřísahal, aby "své zločiny zavrhli a litovali je", bil se do prsou a modlil se k Panně, aby je ušetřila, kdežto duchovenstvo, vesničané, lid, všichni v tu chvíli zpívali truchlivé a prosebné sloky Písně zemřelých

Nos timemus diem judicii
Quia mali et nobis conscii
Sed tu, Mater summi concilii
Para nobis locum refugii
O Maria!
Tunc iratus Judex...