Bertranda

Minuli bezpečí zdí a plotů Trinity. A o kus dál šedivá kamenná budova. Auto zastavilo. Baltazar B. jako první vykročil do schodů. V dece se třásl. Ranní roznašeči novin se zvědavě ptali co že to spáchal. Oddělal mámu nebo co.

Zažloutlá zaprášená místnost. Na stěnách papírky, poškrábané nástěnky. Z chodeb za zdmi hladový křik. Čistý hlas zpívá jako skřivánek. A někdo říká, nechat se živit od ženský, vykašlat se na práci. Baltazar B. věšel hedvábně blond hlavu na ošoupané lavici u praskajícího krbu. Přinesli mu šálek čaje. A muž který seděl za dlouhým stolem se pořád dokola rozličnými jazyky vyptával. Jak se jmenujete.

"Tak nám něco řekněte, nic se vám nestane. Seamusi zkoušeli jste to na něj vůbec holandsky."
"Zkoušeli."
"Tak to bude buď Urd nebo Islanďan."
"Zkusíme to dánsky. God Morgen, ja, tak. Ále, to je na nic. Kdyby to byl Dán, připadá si tu jako doma."
"Musí přece nějak mluvit."
"Když jsme zkoušeli gaelštinu, dostali jsme z něj pár slov latinsky. Jenže Milo před minutkou dorazil s překladem. Prý ten člověk říká, že jedinou radostí je zmužilost."
"Opravdu?"
"Opravdu."
"Tak na to bych na svých toulkách životem spolíhat nechtěl, to vám řeknu. Pošleme do Trinity pro profesora jazyků."

Baltazar vzhlédl. Nelze dále otálet. Je nutno dát jim znamení. Policejní tváře se otáčejí. Čekají. Baltazar sahá do kapsy. Vytáhne zápisník a vytrhne lísteček. A píše.

Ich bin Baltazar B. Ich bin ein Student an der Trinitas Universitas. Mein Tutor ist Professor Elegant.

"No to se na to podívejme. To se mi ulevilo. On je to Němec. Mně to bylo hned jasné. To jsme měli poznat podle těch blonďatých vlasů, že je od Rýna. A válka ho zavála na západ. Díkybohu že jsme nemuseli zkoušet srbochorvatštinu. Konečně jsme z něj vytáhli adresu."

"Já osobně měl obavy z lotyštiny."

"Tak běž, Milo. Sežeň a přiveď profesora Eleganta. Vyjasníme tu záhadu. Neotálejme. Ten člověk tady vypadá na umření."

"Rozkaz kapitáne. Vyrážím ve vteřince a to tak rychle že už jsem vlastně zase zpátky a můžu vyrazit znova."

Zazvonil telefon. Seržant zvedl sluchátko. Pohled přes nevlídnou kancelář se zažloutlými stěnami. Na stolech a lavicích vypálené kolečka od cigaret. Seržant očima bloudí z tváře na tvář. A pokládá sluchátko do vidlice.

"To byla oběť osobně. Na těle žádné zjevné známky násilí ale stejně nelenila a řekla to novinářům. To byla tedy noc. Máme tady v cele chlápka, co si pořád zpívá. Stál u brány Trinity a hulákal jak na lesy. Že prý zpráská celou kolej. Tak jsme si na něj došlápli a on nás chtěl zpráskat taky. Ale dohodli jsme se s ním. Stačilo pošimrat obuškem přes zadek a už sebou prásknul na ulici. A že nevstane. Chystal se vzít Sever ztečí. Tak jsme sem museli donést za nohy a za ruce. Ten hoch má příjemný hlas. Ten by moh klidně okopávat vrata od opery a eště by mu za to platili."

Dveře do zakouřené místnosti se otevřely. Ranní halas města. Cililink. Zvoní velocipédy. Autobusy vyrážejí k jihu na pobřeží. A v šedém plášti se vzorem rybí kosti. S černou hedvábnou kravatou na krémové hedvábné košili. S vydrhnutou, zbrusu novou časně ranní tváří. Vstoupil Baltazarův tutor.

"Dobrý Bože vy jste skutečně tu pane B. Nezlobte se, já se domníval, že jde o nějaký žert."

"Omlouvám se, pane profesore, strašlivě se omlouvám. Neřekl jsem ani slovo. Hrozně mě to vyděsilo a myslel jsem si že bude lepší dělat, že neumím anglicky."

"Sláva na výsostech, poslouchejte, jak pěkně a plynně hovoří. Takže asi slyšel všechno o čem jsme se cestou z Donnybrooku bavili. Nešlo by ho náhodou zatknout za potulku v zahraničí bez patřičných jazykových ohledů. Ne, mně se to vůbec nelíbí. Vždyť přece jestli umí po našem, tak nám mohl říct, že jenom mlčí."

"Dobrá, důstojníku. Pane B., vy nic neříkejte. Já to vyřídím. Z čeho je obviněn."
"Ze znásilnění."
"Panebože. Kde. Kdo. Jak."
"Tak tedy byla to taková kyprá dáma z Donnybrooku. A pokud jde o to jak. Tak já jsem ten první kdo vám řekne. Že to je právě záhada."

"Velmi vážná věc. Samozřejmě se bude muset prokázat, že došlo k vniknutí. A podepřít důkazy. Okamžitě podáme žalobu za nactiutrhání. Bezdůvodné zatčení. Soudní příkaz. Pane B. tohle obvinění samozřejmě nic neznamená. A odpovídejte ano nebo ne, to úplně stačí."

"Já jsem pane profesore zabloudil a jen jsem se schovával v keřích poté co jsem se náhodou ocitl v něčí zahradě a následně porazil žebřík."

"Takže obyčejné nevinné vniknutí na soukromý pozemek. Podáme žalobu. A to hned. Studenta koleje Svaté Trojice nemůžete obvinit ze znásilnění. To prostě nejde. Budeme se bít do poslední kapky inkoustu. Jsem si jist že celá tahle záležitost je plná nejasností. Ó já jsem si jist že jde o velmi nepřípadný postup. Habeas corpus. A tak tuto res judicata vezměme letem světem. Čímž napácháme značnou škodu. Ach ano podle mě bude škoda velmi značná."

"Ale pane, ne tak zhurta. Všechno přece probíhalo ve velmi přátelském duchu. A žena ta je zuřivá bezbožnice. Ztloukla manžela do bezvědomí."

"Zuřivá, aha. Tak ji rovnou zažalujeme taky. A to hned. To přece nejde aby si tu někdo jen tak pomlouval a škodil, jak se mu zachce. Tady pan B. je z velmi dobré rodiny. Bezbožnice zjevně neměla dobře oplocený pozemek a tím zavinila že zde pan B. sešel z veřejné cesty a nic netuše se v té nebezpečné zahradě dostal do ohrožení života. A pak pana B. nechat bezdůvodně zatknout. To je jednoduše absurdní, neetické a nehumánní pánové."

"Ale milý pane, my tohoto gentlmena nezatkli. My ho vlastně jen svezli do města."

"To je pravda, pane profesore, byli na mě moc milí a zacházeli se mnou dobře, v podstatě mi zachránili život."

"To nechte prosím na mně pane B. Vaše zájmy musíme chránit na každý pád. Ale pokud s vámi zacházeli dobře, pokusíme se za ty, kdo si to zaslouží. Přimluvit. O to se nebojte. Nyní pane B. myslím že byste se měl odebrat do univerzitní lázně. A pak přijďte rovnou do mého bytu. A dáme si dobrou snídani. Teď vám nejspíš přijde k duhu tohle."

Profesor Elegant odšrouboval držadlo špacírky a nalil do stříbrného kalíšku zlatou tekutinu.

"Hoďte to do sebe pane B. Udělá vám to dobře. Ještě někdo potřebuje vzpruhu."
"To by se moc šiklo pane profesore, ale jsme ve službě."
"Tak tedy jindy."
"Díky pane profesore."
"Co obvinění, seržante. Bylo nějaké vzneseno."
"Žádné pane profesore."
"Žádné."
"V tom případě myslím, že tuto záležitost můžeme uzavřít."
"Jako knihu, pane, a tak pevně, že mezi stránky nepronikne ani vzdoušek. Tady mladý gentleman je volný jako vítr."
"A já doufám že už nemá naváto."
"Prosím, pane, nerozuměl jsem."
"Jen jsem vyjádřil jistou naději."
"Ach tak."

"Tak pojďte se mnou, pan B. Tudy. Vykoupejte se a uveďte se do způsobilého stavu. Pospěšte si. Dobře že jste mlčel. Nikdy se nepřiznávat, o to jde. Za žádných okolností. Pak se za řinčení zbraní přihnat s vlastními žalobami, stížnostmi, záložními akcemi, soudními příkazy a tak dále. Pořádně zasmrdět. Je až zázrak, kolik toho na konci může zachránit, když na začátku hodně nahlas zařvete."

"Jsem vám mimořádně vděčný, pane. Že jste mi takhle přispěchal na pomoc."

"To je v pořádku, pane B., to je v pořádku. Já jsem si to naopak celkem hezky užil. Kdykoliv se na mě obraťte. S čímkoliv. Proto jsem tady. Čekal jsem, že se mi ozvete. Dejte si hodinku oddech. Sejdeme se na snídani. Víte kde mě najdete."

Černobílé kachličky v lázeňské budově. Za stěnou z tmavého dŕeva zřízenec naléhavému případu napustil kouřící vanu. Do níž Baltazar pod prosklenou střechou vklouzl. Dolů do přívětivého tepla. Zavřít oči. Klidit se zlu z cesty. Otočit velkými mosaznými kohoutky z nichž se řine žár. Sbírat síly. Pokořit bezpráví, zimu i nemoci. Strýček Edouard říkal, že nejlepší je léčit se zadem. Neničit žaludek pilulkami. Ach Baltazare, když ses narodil, byl jsi roztomilý klouček, viděl jsem tě pár dní potom, ošetřovatelka tě zvedla za nohy a postavila na hlavičku a ty ses rozeřval uá uá a ona ti přetáhla předkožku, na takového malého chlapečka jsi měl pěkně velkého pindíka. Tvá matka tě nenechala obřezat. Z hygienického hlediska škoda, ale tření to svědčí. Svedla s tvým otcem lítý boj o tvou předkožku. Pod níž by ses měl dobře mýt, milý hochu. Pyj je jazykem duše.

Baltazar B. se důkladně namydlil ovesným mýdlem. Do tváří se mu začala vracet červeň. Zadíval se na strop. Univerzitní ticho. V němž by teď klidně mohl usnout. Zachráněn utišen spasen. A tiše odpočívat než zase uvidím slečnu Fitzdareovou. A vezmu ji tam na větrná vřesoviště. Ve středu. Na jasném nebi se třepotají skřivani. Tolik bych se chtěl pevně přitisknout k jejímu temnému okvětí. A tam dole je modro. Viďte slečno Fitzdareová. Tak jako byla zelená ta tráva. Na níž jsem ležel a skoro mě sežvýkal tur. Mohl jsem si ke snídani dát čerstvé mléko. Zdálo se mi že jsme spolu kráčeli květinovou zahradou a vdechovali voňavý vzduch. Na konci dlouhé cestičky mezi růžemi a pomněnkami stál oltář. Vysoký a zasypaný konvalinkami. Vzal jsem vás za ruku. Zahřměla salva z děl. Ohnivé záblesky, obláčky dýmu. A nedaleko další výjev. Pevně se tu k sobě tisknou Evropané v těžkých šedých zimnících. A když nás kněz prohlásil mužem a ženou, zeptal jsem se co to tu vyvádíte, chlapi. A zachvěl jsem se a otřásl na té louce v Donnybrooku. Transplantujeme duše řekli mi.

Baltazar B. vykročil z lázní. Jako z malé soukromé banky. Kam se ukládá špína. Skladiště vody. Každý kdo se koupe má svůj vlastní malý sejf. Cesta se mokře leskla. Kolem šedých kamenů. Šerého náměstí zvaného V Botanice. A nyní vstříc neskrývané eleganci. U dveří budovy katedry moderních jazyků roste stromeček. A jeden by čekal, že témi dveřmi budou kmitat policisté lingvisté. Zdokonalující se v jazykových znalostech. Aby dovedli z cizince vymámit přiznání. Opět jsem vyšel po schodech ke svému bytu. Jmeno tu ještě je.

Baltazar otevřel dveře. V podlaze vrzlo prkno. S hrůzou se bát že se mezitím všechno změnilo. Dusivý prach. Všechno je jako dřív. Z obýváku vykoukl Horác s frajersky nasazeným ošuntělým plstěným kloboukem.

"To jsem jenom já Horáci."
"Aha, jen jsem se chtěl mrknout."
"Na snídani jdu pryč."
"Výborně, pane. Tak já tady budu dál gruntovat. Příšerné počasí."
"To tedy ano. Přišel jsem se jen převléct."
"Jen si poslužte, nebudu se vám tu motat. Ale nemohu si pane nevšimnout že vás to počasí ošklivě zaskočilo."
"To jsou jen následky pozdní procházky. Dostal jsem se do dosti drsných končin. Ha ha."
"Tak na to byste potřeboval pořádný boty. A taky se hodí starej dobrej baloňák."
"To ano."
"Líbí se vám tady v kraji."
"Moc."
"No, já když byl mladší, uvažoval jsem chvilku, že bych taky farmařil. Brácha má stateček v Monaghanu. Ale na venkově jsem nevydržel. Z těch rozeřvaných ovcí a koz mě moh vzít čert. Je mnohem lepší ráno najít svý čtyři pinty mlíka v láhvích za dveřma, než když si je musíte v zimě a plískanici jít vlastnoručně vydobýt z vemen."
"To máte pravdu."

"Povídá se že na kolej se přistěhovali nějací Američani. Slyšel jste o nich pane. Vedlo to k menším zmatkům. Jeden z nich si to zničehonic ve vysokých botách mašíroval pŕes hlavní nádvoří s cedulí Modernizujte Irsko. Prý že by chtěli vodu z vodovodu, a ne v kbelíku. Jenže nabrat si vodu do hrnku je z kbelíku rozhodně rychlejší. A lavor vylejete rychlejc než vypustíte umyvadlo. Vidím, že máte naspěch, pane, takže jestli pro vás můžu něco udělat, stačí říct."

"Díky, Horáci."

Baltazar B. v kostkovaném tvídu z ostrova Man. Smetanově okošilován a černě okravatován jako jeho tutor. V manžetách vzácné knoflíčky s démantem vsazeným v perleti. Ponožky při držet nad rašelinovými uhlíky. Zvedá se pára. A nahřáté ponožky pak navléci na studená chodidla. Jen na chvilinku. Protože ať děláte co děláte, ta lezavá mokrá zima se vždycky vrátí.

Toho univerzitního dne seděl Baltazar B. V rozlehlé místnosti s nízkým stropem u stolu svého tutora. Stěny plné právních svazků. Delikty. Stanovy. Smlouvy. Společnosti. Lněné ubrousky. Volská oka a růžové plátky slaniny na talířích. Opečená rajčata. Topinky a čaj. Sluha nalévá temnou tekutinu. Jež vzápětí zbledne mlékem. A cestou do krku hřeje a konejší.

Za oknem pavučiny větví. Kolem se míhají stíny studentů. Někteří lelkují a se smíchem se otáčejí. Jiní tudy jako splašení projíždějí na kole. Profesor Elegant pohodlně usazený ve svém knihami dlážděném životě. Plápolající plameny prudce vzlínají do komína.

"Myslím že to bylo o vlásek pane B."
"To tedy ano."
"Ale sfoukli jsme to s nimi docela dobře. Dejte si ještě marmeládu, je od mé ženy, nejlepší v Dublinu."
"Díky. Je výtečná."
"Povězte mi, jestli už víte, co byste chtěl v životě dělat."
"Nevím."
"Co vaše záliby."
"Chodím na dostihy."
"Ach tak. Ale tím se živit nechcete."
"Ne. Jen jsem ještě moc nepřemýšlel o tom, co bych chtěl dělat. Asi by semi docela líbilo pracovat na oceánografické stanici. Popisovat flóru a faunu."
"To je pěkné."
"Ano, to bych asi dělal rád."
"Tak tedy pane B. mělo by vás být víc vidět. Vždyť vy se nám vůbec nezapojujete do školních aktivit. Ještě jsme vás nezahlédli ani na jednom bále ani schůzi ani v žádném spolku."
"Protože to s těmi dostihy beru vážně."

"Jistě. Ale měl byste se víc ukazovat. Těžte ze svých dní na univerzitě co se dá. Utečou jako voda a budou pryč. A kdyby nastal nějaký větší či menší problém. Hned se na mě obraťte. Já už to zařídím. Tyhle roky vám mohou přinést spoustu trápení. Hlavní je ale stát nohama pevně na zemi, zatnou pěsti a vydávat ze sebe víc než dostáváte. Zde na této univerzitě najdete nabubřelosti právě tolik jako všude jinde a je třeba ji potírat, kdykoliv to jen jde. Nebojte se, ten výlet do Donnybrooku vám nijak neuškodí. Ale snažte se napříště chodit po veřejných cestách."

"Ano pane profesore."
"Dobře. Přijeďte za námi na venkov. Rádi bychom vás vídali častěji."
"Díky za pozvání a taky moc děkuji za snídani pane profesore. Postavila mě na nohy. Opravdu. A báječně občerstvila."
"Výborně."


Profesor Elegant se u dveří na rozloučenou usmál. Útulný a pohodlný byt. Vlnité a prošedivělé vlasy. Po venkovském domě mu cupitalo sedm dětí. Jeho žena celá v tvídu. Modrooká, veselá. Děti na ponících. Klušou po lukách slunných životů. Po večerech sedávají u krbu a probírají, co toho za celý den stihli. Z Howthu do Kiliney a pak pŕes Kildare a všechny jejich rozčepýřené děti skotačí po trávě a žulových skaliskách.

Baltazar B. se s žaludkem jako na vodě vrátil domů a lehl si do postele. Odtáhl umyvadlo od okna a zavřel vysoké okenice. Divoké kštice stromů nechal venk. A zas se probudit v truchlivém příšeří. Hlavu plnou dusajícíh koní. Od kopyt létají drny až k nebi. Co mi jen přinese budoucnost. Až vykročím z řady a pronesu světe jsem tu. Kompletní i s předkožkou. A oni řeknou takových už bylo. Co to tu pořád duní. Venku ve tmě. Pozdě. Po spaní. Ješté ji pořád tak často pronásleduju. Bello. A pokaždé se zastavím. Sklopím hlavu a na zaťaté pěsti mi skanou slzy. Otočím se a jdu domů ať je to kde je to. A zatím si na téhle šedivé prastaré univerzitě. Nejsem schopný do mozku vpravit žádnou z téch informací. Co už v životě nepoužiju. A pořád ty rány. Někdo tluče na dveře.

Baltazar B. vylezl spod těžké modré vlněné přikrývky a dopotácel se k vypínači. Přes obývací pokoj se v pantoflích došoural do předsíně. Dveře div že nevyskočily z pantů. Otevřu. Už se zas něco semlelo. Nebo mě přišli zatknout. Otevřít západku. Je to Bejčák.

"Panebože Baltazare."
"Co je."
"Tohle."
"To ne."
"Ale ano. Ty titulky. Je toho plný Dublin."

ISLÁMSKÁ HROZBA
ZBLOUDILÝ STUDENT MEZI RODODENDRONY  

Dnes v pět hodin ráno ve vilové čtvrti Donnybrook, domově mnoha význačných podnikatelů, došlo na pozemku náležejícím k domu jistého vedoucího pracovníka pojišťovací společnosti k neobvyklému střetu vedoucímu k nedorozumění. K případu se z Dublinu dostavili i strážníci v hlídkovém voze, prvním svého druhu. Dáma, která nedorozumění vyvolala, měla lehké spaní, neboť ji v nedávné době rozrušily novinové články o islámské hrozbě. Náhle k ní ze zahrady, kde tato zapálená zahradnice pěstuje mnoho druhů vzácných růží, dolehl hluk. Když podivné zvuky neustávaly, vysvětlila si jejich původ po svém a zburcovala manžela. Dotyčný se okamžitě vydal do boje proti oněm snědým mužům, kterých byla v jeho představách zahrada plná a kteří již stačili z východní stěny domu strhnout polovinu omítky (ve skutečnosti škodu způsobilo škubnutí za prádelní šňůru). Když v lehkém oděvu (pyžamu) vyrazil do střetu s muslimským davem, kerý se podle jeho domněnek šikoval pod okny, vzkřikl "Za republiku!" a nakázal své ženě, aby ihned vyvěsila trikoloru, že Irové dnes v noci hrdinně povstanou a opětovně vyženou nájezdníky ze země. Jeho choť, majíc za to, že proti rozvášněným snědým hordám nebude mít šanci, přivolala policii, vroucně přitom děkujíc blahoslavenému Oliveru Plunkettovi, že telefonní linky ještě nebyly přerušeny.

Mezitím ovšem její manžel bez ohledu na vlastní bezpečí a nedbaje manželčiných protestů vyběhl do tmy vyzbrojen pouze hurlingovou pálkou. Z toho, že nic nenašel, soudil, že jeho protivník zřejmě dokáže zdatně splynout s tmou. Jakmile se ze své průzkumné výpravy vrátil, paní domu vykřikla hrůzou, neboť její muž se při chvatném sestupu ze schodů udeřil do hlavy o strop a nyní byl zbrocen krví. Prohlásil nicméně, že první vlna už je zřejmě pryč, že se muslimové pravděpodobně vylodili na řece Dodder a přepadli Donnybrook ze zálohy. A nyní že se budou skrývat a čekat na ozbrojené posily.

Průběh situace doznal prudkých změn vzápětí po příjezdu policistů, kteří hbitě převzali kontrolu nad situací a výsledkem jejich reakce na pohyb v křoví byl nález vybraně oděného muže, jenž se skrýval pod pajasanem žláznatým (strom byl identifikován jedním z dotyčných strážníků, takto amatérským biologem a lingvistou).

Muž sám se ovšem identifikaci vzpíral, neboť se zdálo, že nemluví žádným z jazyků, které strážníci - ačkoliv pečlivě prošli celý svůj lingvistický repertoár - ovládají. Policisté dotyčného vyprostili z prádelní šňůry a při bližším zkoumání zjistili, že gentleman je naprosto zmatený a byv nalezen, utrpěl šok.

Celé nedorozumění se šťastně vyřešilo, jakmile strážníci ujistili paní domu, že jakkoliv je islám na vzestupu, dnes v noci není po řečené náboženské skupině v Donnybrooku ani stopy. Když bylo po vší vřavě, strážníci i zbloudilý gentleman, z něhož se vyklubal pan Baltazar B., student přírodních věd na koleji Svaté Trojice, byli pozváni do domu, umyli se a vypili si šálek čaje.

Na otázku našeho reportéra dotyčná dáma vysvětlila, nakolik jí otřásla představa, že je vydána islámu na milost a nemilost. Doufá prý nicméně, že její manžel - ač teprve nedávno slavil čtyřicítku - bude příkladem dalším Irům, kteří často nechávají své manželky hrozícímu násilí napospas. Vyzdvihla manželovu mladistvou příchylnost k hygieně a péči o vlasový porost. Oba dva mají již dlouho ve zvyku činit každé ráno osm dřepů před otevřeným oknem. Velice ji dle vlastních slov potěšilo, že to, co začalo jako děsivá záhada, nyní může být zpětně považováno za další z oněch incidentů, při nichž Irové pod hrozbou útlaku povstanou, chopí se kyjů nebo, jako v tomto případě, hurlingové pálky, a nezvané hosty zaženou. Co se vzniklých škod týče, případu už se ujali právníci této dámy.

Na velkých okenních tabulkách se lesken černo. Dole na náměstí měkké světlo luceren a mezi stromy probleskují osvětlená okna staré univerzitní budovy. Baltazar zdrcen na židli. Oči zavřené. Žilami mu prosakovala zvláštní hrůza. Očerněn. Zneuctěn po všech salonech Rathgaru. Cikcak mezi mahagonovými kredencemi, obloukem kolem stříbrných slánek. Baltazar B. stojí mi na vizitce. Zatčen když se plížil křovím po cizím pozemku. Kdo mi kdy uvěří že jsem jen putoval na sever ke svému příbytku. Abych opět mohl pohlédnout do tváře Bejčákovi. Svému jedinému příteli.

"Hochu hochu. Neber si to tak. Jsi z toho celý pryč. Ale že jsi sebou hodil. Ty vykuku. Zmizel jsi se slečnou Fitzdareovou. Kotníky pěkné. A poprsí plné. S módou krok sice moc nedrží, tak trochu modrá punčocha. Ale má výtečné vztahy s irskou církví. Až v hloubi duchovenstva."

"To jsem se tedy předvedl v pěkném světle."

"Ale předvedl ses kamaráde a to je to hlavní."

"Po tomhle už pro ni nebudu dost dobrý."

"Tak to pane B. Snad nemyslíte vážně. To jsou mi ale zbrklé řeči. Když si s tím dáš trochu práce, nějakého toho neřáda a šmejda najdeš v každém rodokmenu, i když se o tom třeba nepíše v novinách. Mazané podvody na ubohých starých vdovách. I u slečny Fitzdareové by se nějaká ta vada na kráse určitě našla."

"Prosím tě, nemluv o ní tak."

Baltazar se naklonil nad stůl. Lokty na poškrábané desce, dlaně na spáncích. Bejčák zmlkl a zesmutněl a položil Baltazarovi dlaň na rameno. Večerní zvon odbil šestou. Blizoučko v ulicích pokřikovali kameloti. A pak se ozval Bejčákův hlas.

"Promiň, to jsem netušil. Takže své neuvážené a nevyžádané poznámky beru zpět. Vůbec mě neposlouchej. Slečna Fitzdareová je fajn. A děláš dobře, že k ní cítíš to, co k ní cítíš."

Baltazar B. souhlas naznačil jen kývnutím. Bejčák docouval ke dveřím. Na stole rozložený večerník. Černobílý tisk. Ten den co začal vysílením na travnaté louce. S hlavou zmámenou a myšlenkami na radovánky. Tvá laskavá vřelá modř Fitzdareová. To kouzlo a síla s jakou jsi poplácala koně. A já si tolik přál abys mě vyvedla na pastvu. Držela mě za otěže. Se smíchem mi nabídla kostku cukru. Osladila můj kyselý obrázek z novin. Kde mi svět hrozí prstem. Jestli se dám na úprk, půjdou po mně jak zběsilí. A jestli ne.

Zkusí mi
potopit
duši.

Z románu The Beastly Beatitudes of Balthazar B. (1968), autor J. P. Donleavy

Preklad do češtiny Michala Marková, vyd. Argo v r. 2009