Bertranda

"Tys tedy řekl: sekyra. Co je to s tou sekyrou ?"

"Ani slovo o sekyře! Ani nejmenší zmínka!" 

"Víš ty, že to zní strašidelně ? Mluvíte všichni jako ten Karel Anglický. Víš že je to tragické!"

"Hned k ní přijdu. Buď trochu trpělivý. Řekl jsem ti již, že hlavním otcovým koníčkem jsou teď vynálezy. Ještě stále vykonává lékařskou praxi a dokonce se tím i jakž takž živí; ale všechny síly jeho snivosti a obraznosti, a nejsou malé, jsou teď obráceny k vynálezům. Neštěstí je v tom, že opravdový vynálezce si musí, aby nepřišel o eventuální výdělek, dát všechno patentovat. 

Hmotné postavení otcovo bylo v těchto posledních letech o něco méně znepokojující než dříve. Ale najednou objevil patenty a od té chvíle, to znamená již asi tři léta, žije maminka ve smrtelných úzkostech. Mluvím jenom o mamince, ačkoli... Takový patent nestojí tak mnoho; nevím to přesně, ale asi nějakých padesát franků. Hrůza však je v tom, že z tatínka se vyklubal vynálezce náramně plodný. 

Od rána do večera má nové a nové nápady. Má jich tolik, že se mi lidský důmysl nakonec zprotiví. Tatínek teď neudělá krok, aby nesnil o nějakém přístroji; jakmile vezme něco do ruky, hned přemýšlí, jak by to zdokonalil. Nejednou se dívá na lžičku, na hrnek s hořčicí, na kalamář, na kartáček na nehty, ano, na kterýkoli z těch předmětů, o kterých by si člověk řekl, že byly vynalezeny definitivně, na věky věků, dívá se na to zasněně a maminka hned vrtí hlavou, úzkostně vzdychá a obrací se k nám, jako by volala o pomoc. A tatínek se usmívá a přihlazuje si prstem kníry, ještě nebarvené a ještě stále jako zázrakem neprošedivělé. 

Usmívá se a už je to: zas něco vynalezl. Objevil ve věku pětapadesáti let vynálezy zrovna tak, jak jiní v témž věku objevují literaturu nebo erotismus. S počátku nosíval své vynálezy do patentního úřadu sám. Výsledky bývaly strašné. Buď to nezanesl do správné kanceláře a byla z toho "neplatnost", jak zní "ouřední" mluva. Nebo zase poslal jenom jednu žádost, ačkoli je třeba dvou. Udělal to tedy znovu, ale žádosti nebyly nachlup stejné. Někdy zapomněl dokonce na nějakou grafickou podrobnost v duplikátu nákresu nebo v seznamu příloh. Vzpomínám si, že jednou přiložil jenom tři podpisy místo čtyř. Jenom si představ ty hněvy, ty výbuchy sarkazmu, ty jízlivé kritiky. 

Otec je rozený podfukář. Řekli mu, že žádost musí být napsána na papíře, který má rozměry 29 až 34 cm krát 20 až 22 cm. - Myslím, že to říkám správně. Měl bych to znát nazpamět. Mluvil o tom dost často. - Stačí, aby otec znal předepsané rozměry, a hned má chuť, prohřešit se proti předpisu. Je to význačný rys jeho povahy. Poslal tedy svou žádost - tenkrát: dnes se to již všechno změnilo - na papíře dlouhém 28 cm. Schválně, ze zvědavosti."

"A oni mu to vrátili?"

"To se rozumí, že vrátili. Ani věřit se tomu nechce, ale je to tak. Takoví kancelářští lidé mají bystré oči. Nemyslí patrně na nic jiného než na to. Zkrátka: ten prvý rok byl opravdu strašný. Potom objevil patentní kanceláře."

"A potom bylo všechno v pořádku?"

"Ale kdepak! To by bylo příliš prosté. Některé takové kanceláře jsou prý velmi seriozní; firmy opravdu hodné důvěry. Ale vypadá to, jako by tatínek takové firmy poctivé již zdaleka cítil a jako by se jim s nechutí vyhýbal. Téměř neomylně ho vábí jenom samí pokoutní taškáři, podvodníci, darebáci. Potřebuje být napalován a okrádán. Vězí to v samém jádře jeho povahy. 

Spojil se tedy s jednou takovou pokoutní kanceláří a od té doby je to vrchol bláznovství. Dává si všechno patentovat nejen pro Francii, ale také pro Kamčatku, pro Honduras, pro Zambezii, pro všechny možné i nemožné státy. Zapomíná obnovit si své patenty včas. A to potom propadnou a jsou to zbytečně vyhozené peníze. 

Po večerech spisuje "Rádce dokonalého uchazeče o patenty". Co říkáš takové literatuře? A spousty sudních sporů má tatínek, nekonečné tahanice se soudy. To potom si maminka bere pláštěnku a jde, jak to dělávala vždycky, dohodnout se s advokáty. Tatínek vynalezl věci, ktoré byly objeveny již aspoň dvacetkrát. Víš možná, že stát neručí za nic: zapisuje, dává datum. Toto všechno jsem dříve nevěděl; ale začínám se o to zajímat, protože to doma stále slyším a protože maminka... 

Věřil bys, Justine, že ten jeho vynález, ktěrý měl zabránit železničním nehodám, nebyl tak špatný? Opravdu nebyl. Ale musím ti také říci, že ještě žádného otcova patentu se v praxi nepoužívá. Jemu to ovšem nevadí, jenom když může vynalézat a patentovat. Co se týká toho jeho vynálezu na čištění koberců vyssáváním..."

"Ach," povzdechl si Justin a zdvihl obě ruce k nebi, "takhle se jakživ nedovím, co to bylo s tou sekyrou!"

"Tento vynález na vyssávání prachu z koberců se mi zdá paradoxní; a přece je možné, že lidé bystřejší... Představ si přístroj, který vytváří vzduchoprázdný prostor. Nejprostší takový přístroj je jistě vodní vývěva. Víš, pravda, jak to vypadá. Otec, když byl jednou u mne v laboratoři, tam uviděl vodní vývěvu. Hned po ní pošilhával. A za týden potom začal doma, v Alésijské, v jejich bývalém bytě, dělat pokusy. Vydatnost kohoutku u jeho vodovodu byla patrné trochu slabá. Poslal si pro instalatéry. Ti tam ovšem nadělali hodně svinstva. Od té doby, co otec vynalézá, je tomu maminka zvyklá. Téměř celý den nedělá nic jiného, než že zametá, utírá, ba nejednou i hasí hrozící požár. Tatínek si tedy dal přidělat dva veliké kohoutky, z kterých voda hrčela jedna radost. Pokračoval v pokusech a trvalo to tak aspoň dvě neděle. Nájemníci se ovšem trochu divili, protože ve vodovodu to zpívalo a chrčelo... zkrátka celý ten randál vody v pařížských domech. Jednou na sklonku odpoledne někdo zvoní. Maminka jde otevřít a ptá se: "Přejete si do ordinace?" - "Ne," odpovídá návštěvník. "Jsem majitel tohoto domu."

"Tak tedy zase nepříjemnost s domácím?" zeptal se pozorně poslouchající Justin.

"Zase a stále. Nikdo si ani představit nedovede, jak tatínek nenávidí plémě domácích pánů. Komické je, že Josef teď, když kupuje baráky, také vstupuje do tohoto nepřátelského cechu."

"A co řekl ten domácí?"

"Řekl, že chce mluvit s tatínkem. Ale tatínek pracuje a nechce přijít. Maminka se začíná třást strachem a snaží se domácího upokojit. Domácí vyjadřuje nahlas, venku na chodbičce, svou nelibost nad velikou spotřebou vody. A trvá mu to aspoň deset minut. A maminka tuší, že tatínek se ve vynálezecké pracovně rozehřívá, a domácí mluví, počítá, mudruje. Nemá to konce. A najednou otec otvírá dveře. Je to on ! Již stojí na chodbičce. Maminka se nemůže ubránit, aby nevykřikla hrůzou. Otec má v ruce sekyru. Jen považ. Tatínek ješte nikdy, ani když byl nejhůř rozlícen, ještě nikdy žádného domácího nezabil."

"Mráz mi běží po zádech."

"Počkej ještě chvilku. Tatínek ukazuje mstitelským pohybem sekyru. Mluví. Svoluje napřed ještě vyřknout rozsudek. Říká: "Vy si, pane, stěžujete na vodu? To tedy si stěžujete na maličkost ! Teď si budete stěžovat na něco vážnějšího !" A hned se rozpřáhl a ze všech sil sekl do vodovodní trubky, která tám běžela po zdi. Vyráží z ní proud vody. Tatínek klidně ustupuje stranou, střásá si několik kapek, které vystřikly na klopy jeho žaketu, a praví: "Teď si můžete křičet !" A domácí ovšem křičel. Celý dům je vzhůru a za chvíli je to jako revoluce. Voda se jako vodopád valí po schodech. Domácí je bledý. Tatínek si popotahuje kníry. Maminka křičí jako šílená. Ještě dvě tři minuty a je slyšet přivolané hasiče. Voda se hrne dolů, hasiči se hrnou nahoru, ze všech dveří se ozývá nářek a bědování. 

Zkrátka: známý obraz, ovzduší katastrofy, to, čemu Josef říkává "nejčistší tatínek, tatínkova esence". Na mou čest, že nic víc se nestalo."

"Myslím," řekl Justin, "že to úplně stačí."

"Znovu se musili stěhovat. A právě proto si teď zařizují nový byt v tom Svatoantonínském předměstí. Je prý lepší nemluvit před tatínkem o tomto příběhu se sekyrou. Rozlaďuje prý ho to."

 -----------------------------

Laura a Vavřinec se po prvé tohoto dne podívali jeden druhému do tváře s tázavým pohledem. Laura řekla rázně:

"Pojďme do laboratoře."

Znovu nasedli do drožky. Dalo se čekat, že jejich jízda bude trvat dlouho. V jedné chvíli si Vavřinec řekl: "Musím s Laurou mluvit, musím jí říci, co mám na srdci, musím jí všechno vysvětlit a také ona mi musí všechno vysvětlit." Ale když se nad tímto ušlechtilým záměrem trochu zamyslil, uvědomil si, že nemůže nic říci, že neví, co by řekl, a hlavně, že není co říkat.

Lenivým poklusem kobylky projel vůz přes polovici města.

Vůne laboratoře chytila oba mladé lidi pod krk opravdu jako vůne jejich mladosti, jejich života, jejich dramatu. Sluha s chorobným hlasem poklízel u pokusných zvířat a překvapeně zdvihl ruce ke stropu: "Všechno v pořádku," řekl, "ale přece jenom bychom vás zde zase rádi viděli. Ne, o šéfovi nevím nic. Ostatně nečekal jsem ho. To přece vy sami víte nejlíp."

Za několik minut potom Laura a Vavřinec byli znovu na chodníku v Lourmelově ulici. Nevěděli, co dělat. Vavřinec řekl:

"Pojeďme ke mně. Budu tam mít možná psaní."

Znovu vsedli do vozu a dali se zavézt do Sommerardovy:

"Pojďme nahoru," tiše řekl Vavřinec. "Domovnice mi strkává psaní pode dveře. Pojďme nahoru a můžeme se tam posadit a přemýšlet. Buďte shovívavá, Lauro: je to mládenecký byt. Čistý, ale velmi skromný."

Vyšli do třetího poschodí s pocitem, že vyčerpali již všechny naděje na nějakou zprávu o Renaudu Censierovi.

Vavřinec vpustil Lauru napřed a ihned za sebou dveře přirazil, protože okno bylo otevřeno a byl tam silný průvan. Sotvaže zavřel, Vavřinec se rozechvěl hněvem a úžasem. Světnice byla v nejpodivnějším nepořádku. Postel byla rozestlána a ložní prádlo ušpiněno. Na zemi pod stolem leželo umyvadlo plné mydlinové vody. Ve džberu plavaly dlouhé ženské vlasy, navinuté na kousku lepenky. Světnicí se ploužila vůně pudru a voňavky. Laura pohlížela na tento obraz zděšeně. Vavřinec uchopil kus papíru, položený nápadně na stole a přišpendlený. Byl to tiskopis lékařského receptu a na něm několik řádek: "Okno se ti nedá zavřít. Vynaleznu, až na to budu mít čas, zajímavý automatický závěr, společný pro okno i pro dveře, aby se zabránilo průvanům."

Vavřinec se obrátil k Lauře a řekl zoufale:

"Odpusťte. Někdo, komu jsem půjčil klíč, sem včera přišel. Nemohu vám říci, kdo je to. Jsem z toho příliš smuten a příliš zahanben. Nemohu vám to vysvětlit. A nejhorší při tom je, že je to stále totéž. Nikdy se nezmění, ani jedni, ani druzí."

Dívka se zapotácela, jako by se měla zhroutit. Potom se rozvzlykala. Vavřinec ji vzal do náručí a také se jakoby zuřivě rozplakal.

La nuit de la Saint Jean (1935) napísal Georges Duhamel.
Román Svatojanská noc preložil Jaroslav Zaorálek, vyd. L. Mazáč Praha, 1938.

Svatojanská noc je štvrtou časťou z Duhamelovho 10-dielneho cyklu Chronique des Pasquier (Pasquierovská kronika)
Prvé štyri časti preložil do češtiny Jaroslav Zaorálek a vydal L. Mazáč