Bertranda

"Jelikož všechny osoby románu jsou skutečné, jakákoli podobnost s individui imaginárními by byla čirá náhoda."

    On prostě neměl tušení, že ona na něj kouká pokaždé, když jde kolem jejich krámu, teda jako obchodnice na vojáka Brua. Hasil si to naprosto nenuceně, vojenskou loďku frajersky na uchu, vlasy nebo spíš to, co z nich čouhalo zpod kepi, krátce zastřižené a jakoby vyglancované, ruce jako strunky na švech kalhot a jedna z nich, pravá, pracovala v pravidelných intervalech při zdravení vyšších šarží nebo při odpovědi na pozdrav těm, co už byli v civilu. On prostě voják Bru neměl ani zdání, že každý den, když si to šine z kasáren do kantýny, je číhavě a zbožně okukován, obyčejně totiž nemyslel na nic, a pokud vůbec na něco, pak na bitvu u Jeny, a tak se prostě ten voják Bru pohyboval s nenuceností člověka, ktorý své okolí nevnímá. S pohledem netušícím, jak šedě je modrý, s ovinovačkami švihácky, ale bezděčně švihácky omotanými kolem lýtek měl voják Bru ve vší prostotě všecko, čeho je třeba, aby se zalíbil slečně, ktorá nebyla už ani tak zcela mladá, ani tak docela slečna. On prostě netušil vůbec nic.

     Julie štípla sestru Chantal do ruky a řekla:
     „Tamhle jde.“
     Koukaly na něj beze slova, kryté hromadou cívek a knoflíků. Jejich mlčení by uměrné intenzitě pozorování. I kdyby mluvily, nemohl je zaslechnout.

     Voják Bru odbočí jako obyčejně na rohu ulice Jules Ferry a na nějakou dobu zmizí. Až do oběda.
     „Tak co?“ ptá se Julie.
     „Tak co?“ odpovídá Chantal.
     Jde si sednout k pokladně.
     „Co ty na to?“
     „Takových běhá.“
     „A co ten tvůj ? Těch neběhá?“
     „To není žádný argument.“
     „Tak vidíš.“
     Julie dál nyvě vejrá na roh ulice Jules Ferry.

     „Co to s tebou je?“ ptá se Chantal.
     Julie se otočila k sestře:
     „Buď on, nebo nikdo.“
     „Dělej, jak myslíš.“
     „To je všechno, co řekneš sestře?“

     Jestli se Julie vdá, utřou Bolucrovi hubu místo dědictví, a cožpak o ně, ale jejich dcera Marinette, ta by se mohla jaksi vrhnout do obchodování, až by její teta začala být nemohoucí. Prostě se pro Marinette bude muset vymyslet něco jiného. Bulocrům nakonec není zapotřebí krámu po předcích. Nijak se o něj nederou. Pro nás za nás, ať si Julie uváže na krk manžela.

     „Nezdá se ti, že je to proti tobě fracek?“
     „Kolik mu hádáš?“
     „Dvaadvacet, třiadvacet.“
     „Ty seš schopná tvrdit, že ještě včera měl klouzačku pod nosem.“
     „Nejvýš pětadvacet.“
     Ona to Chantal neříkala, aby Julii odradila. Jenom se jí zdálo, že ten nekňuba je potažmo k sestře úplné pouchně, a Julie už nebyla žádná žabka.
     „Je to krásný muž, žádný zelenáč,“ pravila Julie.
     „Tebe chytá fantas, dyť ten tvůj bažant je ledva pulec. Zmáčknout mu nos, poteče mu po bradě mlíko. A to se vyjadřuju ohleduplně, protože uznávám, že to dindě má něco do sebe.“

     Julie vyprskla.
     „Ty máš frky k popukání.“
     „Jestli je tady někdo k popukání, tak seš to ty,“ mínila Chantal, „já už vidím, že se ženeš do pěkné šlamastyky.“
     „A pročpak?“
     „Protože si chceš brát holobrádka o dvacet nebo pětadvacet let mladšího, než seš ty. Co z toho může vzejít, no řekni sama, co z toho může vzejít?“
     Potřásla koketně parukou a sama si odpověděla:
     „Manželství, ktorý bude stát za starou belu.“
     Julie zabodla pohled do sestřina obličeje, pak to řízla přes ňadra až k nohám. Potom řekla:
     „Myslíš, že už jsem stará rašple?“
     „Ale ne, ty se držíš. Jenže v manželství takový rozdíl dvaceti pětadvaceti let není žádná maličkost. Tys zažila francouzské pěšáčky v červených kalhotách, jak defilovali před presidentem Falliéresem, kdežto on snad ani neví, že nějaký president Falliéres existoval.“
     „Děkuju za uznání.“
     „Co je pravda, to je pravda.“
     „Kromě toho mezi námi není rozdíl dvacet let. A navíc je mi to fuk. Řekni: myslíš, že jsem už taková stará rašple?“
     „Vůbec ne.“
     „Jak vypadám v obličeji?“
     „Ujde to.“
     „Prsa?“
     „Držej.“
     „Nohy?“
     „Jde to.“
     „No tak?“
     „Nezáleží jenom na těle, ale na duchu.“
     „Chocho, kdo ti nakukal tuhle kravinu?“
     „Nenamáhej se, přišla jsem na to sama.“
     „Tak mluv jasně.“

     Chantal narážela na zvyky mužů, hlavně ženatých, zvláště pak na mravy toho svého, Paula Boulingry: zatvrzelý alkoholismus, vražedné sobectví, kuřáctví a  papučářství, chabé výdělky, sexuální pohodlnost, citová netečnost. Jenomže Julie byla toho názoru, že její sestra pochodila obzvlášť špatně se svým Popolem. Vyjmenovala muže, kteří pili jen vodu jako manžel Trendelinky, nekouřili jako manžel Foucollky, neutuchali v manželském zápalu jako muž Panigérky, vydělávali fůry peněz jako muž Parpillonky a byli schopni drobných pozorností k manželce jako již citovaný manžel Foucollky. Nehledě k dalším vzorným manželům, schopným vyměnit pojistku, nosit balíčky, řídit vůz a sklopit oči, když potkají děvku. Julie byla přesvědčena, že její muž v uniformě bude patřit právě k této odrůdě, a blaženě se usmívala. Chantal to dohřálo.
     „Ano,“ připouštěla, „ale až ti bude šedesát, jemu bude pětatřicet. Toho si přece neudržíš.“
     „Uvidíme.“
     „Ty se nějak cejtíš.“
     „Já si už poradím.“
     „Myslíš, že na všechny mužské se dá jít stejným způsobem, naivko?“
     „S ním si poradím.“
     „Ani nevíš, jak se jmenuje.“
     „Co na tom?“
     „Nevíš ani kolik je mu let, ani co dělá, nevíš, jestli vůbec má vychozenou školu.“
     „Co je na tom?“
     „Jak myslíš, děvenko, jak myslíš.“
     Chantal žensky potřásala kadeřemi. Znovu dodala:
     „Jak myslíš.“
     Pak došla k závěru:
     „Tak jen do toho, dej se do toho.“

     Julie se konečně posadila k pokladně. Zákazník tam nebyl žádný, takže si to mohla dovolit, jinak je to netaktické: kupující si hned uvědomí kapesní důsledky svého gesta a nic nekoupí. Lepší je držet se od pokladny dál. Nyní tedy stojí za mechanickou hračkou na shrabování drobných, krásnou moderní mašinou s lesklými tlačítky, jaké mívají v lékárnách a hospodách, kde hraje hudba, a která – jako ta mašina – dodávala skromnému krámu Julie Antonie Ségoviové vzhled seriózní a zároveň výhružný, lámající odpor pánů a nerozhodnost dam nakupujících petrolejově modré mašle nebo nazlátlé lemovky.

     Julie vytáhla šanon na účty a jala se studovat platební termíny. Od prvního v měsíci už to dělala po sedmasedmdesáté, ale nová kontrola nikdy neuškodí. Navíc při práci nemyslela na to, co nedělala. Zatímco její prsty malovaly s pečlivostí analfabeta znaky, za něž Západ vděčí vynálezcům gumy, připravovala si Julie malou přednášku určenou drahé sestře k rozjetí praktických akcí. Vtom však vešla do obchodu Garniére.

     Sestry ji poslaly na pochůzku, aby se mohly klidně vyřádit na svém tučném soustě, ale děvče pro všechno se vrátilo do krámu dřiv, než počítaly.

     „Všechny jsou stejné,“ stěžovala si Julie. „Když je potřebuješ, trvá jim věčnost, než se vrátí, ale když tu bejt nemají, spěchaj, div se nepřetrhnou.“
     Dívčin pracovní elán Julii dopálil, v prostoru několika vteřin změřila vzdálenost oddělující panstvo od služebnictva, a hlavně inteligenci jedněch od zaostalosti druhých. Taková hus, mručela si pro sebe, než suše pronesla:
     „To vám to trvalo!“
     „Ale vždyť...,“ začala dívka.
     „Tak dost,“ řekla Julie. „Zase jste se někde courala.“
     „Ale madam,“ zabečelo děvče.
     „Ano courala. S nějakými povaleči. Nebo dokonce s vojáky.“
A přitom tu Ganiére byla tentokrát obratem. Tohle teda chudák holka nepochopí.
     „Přece...“
     „Tak dost. Zas vás někdo někde muchlal, co? Necudo. Řeknu to na vás mamince a chudákovi babičce. Tak mladá a už tak zkažená!“
     Julie si vzdychla:
     „Úplná hetéra!“
     Děvče otevřelo ústa, ale nemělo čas protestovat. Julie se k ní nahnula, kasa totiž byla vysoko a to dítě za groš kudla. Děvče se rozklepalo.
     Julie seskočila od pokladny, sehnula se pod pult a vytáhla balíček, kterým hodila po Ganiére.
     „Doručíte ještě tohle, a mrskněte sebou.“
     „Ale madam....“
     „Jaké ale?“
     „Je to pro paní Foucollovou. Řekla přece, že se pro něj zastaví.“
     „Co je vám po tom?“
     „Já nevím, madam.“
     „Já vám říkám, abyste to doručila. Váš názor mě, děvenko, nezajímá.“
     Děvče se uklonilo a odklusalo do předměstských ulic Bordeaux, a jen vypadlo, vrhlo se skutečně do života periférie.

     Když Ganiére zmizela, Julie si znovu vylezla na židli a pronesla: „S podřízenými je kříž.“
     „Mně budeš něco povídat,“ souhlasila Chantal, a to měla jen posluhovačku.
     „Jo dokud se toho neujme vláda!“
     „Má řeč.“
     „Pokud se do toho neplete až moc.“
     „Možná.“
     „To máš jako s těma státníma úředníkama.“
     „Nech na pokoji státní úředníky.“

     Julie tedy nechala státní úředníky na pokoji, ne snad kvůli švagrovi Pauli Brelugatovi, kontroloru měr a vah, jako spíš kvůli sestře Chantal Marii–Bertě Eleonoře, manželce jistého Brolugata (Paula), který to díky své práci a snažení dotáhl po četných nesnázích až na místo kontrolora měr a vah v Bordeaux (kraj Gironde). Právě dostal definitivu v patnáctém pařížském okrese, což bylo velké povýšení a záminka k mnoha typicky bordeauxským oslavám, kořeněným česnekem, zalévaným fondu a zavlažovaným chambertinským vínem. Z lásky s sestře tedy Julie upustila od problému státních úředníků, ačkoli pokaždé, když na to pomyslela, jako na zmíněnou otázku, pořádně ji to rozehřálo. Tak dost.

     „Ostatně co je mi do státních úředníků,“ řekla.
     „Chtělas mi ještě něco?“ zeptala se Chantal.
     „Skutečně si myslíš, že dělám hloupost?“
     Ale netvářila se, jako by se skutečně ptala.
     „Nikde nestojí psáno, že k tomu budeš mít příležitost,“ odpověděla Chantal.
     Její nonšalantní tón donutil Julii zvednout oči.
     „Jak tomu mám rozumět?“
     „To je přece jasné.“
     „Co je jasné?“
     Chantal vstala.
     „Já už musím jít.“
     Odcházela ke dveřím, ale Julie nereagovala.
     „Jak tomu mám rozumět?“
     „Co když je ženatý?“
     „Nemá snubní prsten,“ vydechla Julie.
     „Nechci se tě dotknout, ale taky by ses mu nemusela líbit.“
     „O to já se postarám.“
     „Dvacet len je už nějaký věkový rozdíl.“
     „O žádných dvacet let tu nejde.“
     „Sázím se, že ano.“
     „To je všechno, co ty na to?“
     „Tobě to nestačí?“
     Julie se na chvíli sklonila nad faktury, pak toho nechala, sklouzla ze židle, přistoupila k sestře a promluvila těmito slovy:
     „Je mi smutno, že odjíždíš s tak lehkým srdcem do hlavního města, budeš mi chybět, sestřičko.“
     „Našla sis už někoho, kdo ti mou společnost nahradí.“
     „Sestru nenahradí nikdo.“
     „To ne. To ne. Sestra se nedá nahradit.“
     Na trochu odřeném límci kostýmu se jí lehounce kadeřily vlasy. Chantal hrábla do kabelky pro růž na tváře, pro růž na rty, pro pudr, pro pastu, pro krém, pro tyčinku, pro labutěnku, pro štěteček.
     „To je pravda, sestra se nahradit nedá. Ty máš ale štěstí.“
     „Pche, Paříž je jen Paříž.“
     „Ale stejně.“
     Julie si povzdychla.

     Chantal si vytlačila na rty karmínové unguentum, pečlivě je olízla a nakonec se usmála.
     „Přijedeš se na nás přece podívat.“
     Julie se taky usmála.
     „Zajdeme si do Folies-Bergére.“
     „A do Pařížského kasina.“
     „Na Eiffelku.“
     „Budu mít závrať.“
     „A na hřbitov Pére Lachaise.“
     „Tam, co jsou pohřbeni naši velikáni.“
     Rozněžnily se.
     „Vzpomínáš,“ zeptala se Chantal Julie, „vzpomínáš ještě na tu tu slepou Couravou uličku?“
     „To jméno jí teda sedělo.“
     „Pamatuješ, když jsme vycházely ze školy?“
     „Ano. Tahaly jste tam s Mireille Bacroixovou a Sophií Bergierovou kluky a stahovaly jim kalhoty. Já jen koukala, byla jsem ještě moc malá.“
     „Naháněly jsme jim hrůzu, andílkům. Sama ředitelka školy nás pochválila, že děláme čest svému pohlaví.“
     Vyprskly smíchy.
     „A když ses zasnoubila,“ pokračovala Julie, „namluvily jsme matce, že trpíš vodnatelností, protože jsi snědla moc melounů.“
     „Pol to taky spolkl i s chlupama,“ dodala Chantal plačíc smíchy.
     „Jak můžou bejt lidi tak pitomí!“ žasla Julie.
     Pomalu se uklidňovali, ale Julie začala znovu:
     „A ten felčar, co jsme si ho vymyslely!“
     Nový výbuch smíchu.
     „Vdávala ses, a nikdo nic nepoznal.“
     „Ochoch,“ chrochtala Chantal. „Ochoch, ochoch.“
     Musela se znovu posadit.
     Sotva dechu popadala a utírala si slzy.
     „S tebou je aspoň legrace,“ vzdychala.

Péče o dědictví neprovdané sestry byla záležitostí skutečně přiliš dlouhodobá. Však Marinette si už nějak poradí, to má čas. Ostatně momentálně jí jde Marinette na nervy. Takovu holku ještě neviděla: věčně se ohmatává, je nechutná, potměšilá, lhářka, pokrytec, zlodějka, prostě není v ní nic dobrého.
     „A pamatuješ,“ pokračovala Julie a chechtala se předem společnému zážitku, ktrý teď chtěla připomenout.
     Chantal ji přerušila:
     „Hele, já už musím jít. Řekni radši rovnou, na co se mám zeptat.“
     Julie ji políbila.
     „Na shledanou. Povíš mně všecko, co se o něm dovíš.“

Z románu Le Dimanche de la Vie (1951). Autor Raymond Queneau

Do češtiny preložila Jarmila Fialová. Koření života vydal Odeon, 1972.

Obraz Raphael Soyer, Office Girls, 1936