Bertranda

Seržant Bourrelier strčil do dveří kavárny U dvou kamarádů a vstoupil, následován vojínem Bruem. Usadili se na svých obvyklých místech a Didine jim bez pobízení přinesla zelenou podložku, šedé karty, pernod pro Artura a sladké bílé víno pro vojína Brua. Artur a Bru hráli jen tak, aby řeč nestála, a jako obyčejně vyhrával seržant. Pak pomalu popíjeli aperitiv. Bru velmi opatrně, protože z pobytu v koloniích měl nemocná játra, prodělal tam několik úžehů a teď měl vždycky strach, aby se mu po trochu větším množství alkoholu nezatočila hlava.

Když dohráli, přátelsky na sebe pohlédli a seržant navrhl jako obvykle:
„Dáme si ještě jednu?“
„Chceš?“
„Kdo prohrá, zaplatí sklenku.“
Hráli a Bru znovu prohrál. Druhou skleničku pil ještě pomaleji než první. Vdechl tricet kapek, položil sklenku a nedívaje se na kamaráda oznámil mu, že další rok služby nepodpíše.
„Už ses pevně rozhodl?“
„Že dám vojně vale? Ano.“
„Poslyš, ale co vlastně budeš dělat v civilu?“
„To je ono.“
„Nemáš řemeslo, co?“
„To nemám.“
„Co podnikneš?“
„Říkal jsem si, že bych mohl zametat.“
„To nemá žádnou budoucnost, zametání. Zvlášť teď s vývojem techniky.“
„Stejně bude vždycky potřeba lidské ruky na detailní práci, třeba tam, kam se stroj nedostane: v malých uličkách, koutcích a nepřístupných místech. Například někde stojí auto, žejo, stroj tam nemůže, kdežto já bych i v tom případě mohl zamést pod autem a hned by to bylo čistší. Myslím, že ruční zametání má zatím ještě pořád vyhlídky.“
„Možná. Ale stejně má mechanika větší perspektivy.“
„V tom se nevyznám.“
„Kdybys vstoupil k železniční armádě nebo k ženistům, vyučil by ses tam řemeslu, jak to stojí na plakátech.“
„Už jsem ti řek, že vojně dám vale.“
Seržant Bourrelier vzdychl:
„Zametáním nikdy neuživíš ženu a děti.“
„A kdo říká, že chci živit ženu a děti.“
„Raději by ses dal živit od ženské, co?“
Bru udiveně vzhédl.
„To existuje?“
Artur vyprskl. Pak zvážněl:
„Jednu bych pro tebe měl.“
„Ty? Koho?“
„Hele, dáme si ještě jednu. Je to k popukání.“
„Ne, děkuji, já mám dost.“
„Přece mně nedáš košem.“
„Tak dobrá.“

Klidně počkali, až jim Didine donese sklenky, při třetí rundě byly vždycky o poznání plnější. Seržant ťukl o Bruovu sklenku a řekl:
„Na milostné úspěchy!“
„Co tě to popadá?“
Vojín Bru se ptal, jen aby udělal radost Bourrelierovi, ve skutečnosti ho to ani nezajímalo.
„Je to jasný, udělals trefu.“
„Není možná,“ řekl Bru. „A kdo je to?“
Bylo mu to samozřejmě úplně fuk, ale seržanta by se dotklo, kdyby se mu nekladly otázky.

„Znáš ten krám s galanterním zbožím v ulici Gambetta, než se zahne za roh ulice Jules Ferr, mezi kasárnama a naší oficínou?“
„Ne.“
„Sou tam kupy stuh, knoflíků, prostě plno serapatiček za výkladem, řek bych jako ve všech kšeftech s galantérií.“
„Neznám.“
„Já si ho všim.“
„Já ne.“
„No co se dá dělat. Teď si ho všimneš.“
„Proč bych si ho všímal?“
„Však uvidíš.“
Vojín Bru zaujal vsedě postoj pozorného posluchače.
„Tak podívej,“ začal Bourrelier, „majitelka toho krámu se do tebe zcvokla.“
„Já ji neznám.“
„Však ji poznáš.“
„Proč bych ji měl poznat?“
Seržant praštil do stolu:
„Tak necháš mě mluvit nebo ne?“
„Už tě poslouchám, mluv.“
Bru cítil, jak mu to sladké bílé víno stoupá do hlavy.
„Tak poslechni,“ pokračoval Bourrelier, „padl si té ženské z galantérie do oka a ona si tě chce vzít.“
„Jak to víš?“
„Řekla mi to její sestra.“
„Ty znáš její sestru?“
„Hrome, necháš mě to dopovídat?“

Bru zavřel klapačku a Bourrelier ji otevřel:
„Když sme vycházeli v poledne z kanclu, tys odbočil doprava a já šel do kantýny. Právě sem si říkal, co si tak asi dám do sosáku, doufal sem, že by moh být brzlík se šparglem, dokonce sem si říkal, jen tak, víš, že by to byla změna po srdíčcích artičoků á la generál Soubise, jak vidíš, bavil sem se, no a právě v momentě, kdy sem přišel na to, že už začínáme mít po krk artičoků á la generál Soubise, minulý týden sme je měli pětkrát, dovedeš si to představit, tak v tom momentě mě zastaví ženská, ale kus, teda výstavní, žejo, veletržní. Do prkenné ohrady, povídám si, v tuhle dobu se přece nešlape beton, ale o tohle jí vůbec nešlo. Hned spustila o tobě, rozumíš?“
Bru lehce pokýval hlavou, jako že slyší, ano.
„Šli sme spolu na skleničku a ona mě požádala, abych jí vykládal všechno, co o tobě vím, tak sem jí pověděl všechno, co sem o tobě věděl.“
„A co ty o mně víš?“
„Ptala se, jestli seš slušnej chlapec. To ano, odpověděl sem. Kolik je mu, ptala se. Já na to, že dvacet pět. Pak se mě zeptala: On je voják z povolání? Odpověděl sem: Za měsíc jde do civilu. A ještě sem řek: Možná ale, že to podpíše na další rok. Och! vykřikla, řekněte mu, pane seržante, aby nedělal takovou kravinu, totiž moje sestra se do něj zcvokla, ale docela vážně, bude s ní prodávat, obchody jim půjdou, později si dokonce budou moct koupit domek někde za městem. Pak se mnou cloumala a proboha prosila, abych ti zabránil zůstat další rok v armádě.“
„A to je všechno, cos jí o mně řekl?“
„To docela stačilo. Že seš jako slušnej, nepiješ, jo, to hlavně: že nejseš vochlasta, to jí jako vyhovovalo. Že seš sirotek a pocházíš z Vésinetu, podepsals to v armádě na pět let a právě se vracíš z Madagaskaru. To jí vyhovovalo. Hlavně že nenasáváš. To udělalo dojem.“
„To se tě ani nezeptala, jestli nemám nějakou ženskou?“
Seržant Bourrelier zauvažoval.

„Ne,“ řekl potom, „o téhle věci vůbec nemluvila.“
Trochu se nad tímto zjištěním zadumali.
„Poslyš,“ ujal se slova vojín Bru, „tohle přece obyčejně nedělávají ženské.“
„Co že nedělají?“
„Aby sháněly informace o mužských.“
„Ale že váháš. Rodiče podniknou vždycky nějaký šetřendo. To se dělá běžně. A rodinu tady zastupuje její sestra, prima šťabajzna, víc ti povídat nemusím, jak už sem říkal. Mají taky matku, ale ta bydlí v Paříži. Tak obstarává informační službu sestra.“
„Stejně ale dělá obyčejně první kroky muž.“
„Možná na Madagaskaru, ale ve Francii je to teď úplně jinší. Proč by holky neběhaly za chlapama?“
„Nevím.“
„Ve Francii teď často slečny žádají o ruku pány.“
„Tak ono je to oficiální?“
„Ještě trochu počkej. Teď ségra poví sestře všechno, co se o tobě přes mě dověděla, a jestli jí to bude vyhovovat, tak se za tebou obchodnice přibatolí sama. Nemáš rodinu, že ne?“
„Ne. Ale stejně, já,“ řekl vojín Bru a sklopil oči, „já se na tu obchodnici informovat nemůžu?“
„Takovej obchůdek, to se neodmítá, holenku. Tvá nastávající je známá a zámožná obchodnice. Tu si můžeš vzít se zavřenýma očima.“
„To je právě ono. Možná že je škaredá.“
„Tak pán se bude kapricovat? Sám nemáš žádný povolání. Před momentem sem tě schválně nechal hovořit. Metař! Jediný, na cos přišel! A teď se budeš ušklíbat, když ti někdo nabídne pěknej a výnosnej krámek?“
„Dovedeš si představit, že má třeba jen jednu nohu?“
„Co má bejt? Nemusí proto bejto ošklivější než jiná, a kromě toho by mně to přece bejvala ta její sestra řekla.“
„V tomhle bych ale měl rád jasno.“
„Na radnici ti nikdo oči nezaváže.“

Vojín Bru zasněně vyprázdnil třetí sklenku sladkého bílého vína. Trochu se mu točila hlava.
„To je k popukání,“ zašeptal.
„Máš kliku,“ prohlásil s jistotou seržant Bourreleir a praštil ho do ramene, že Bru jen nadskočil. „Právě v momentě, kdy seš na suchu, ti někdo přijde nabídnout hnedle domácí krb. Nemůžeš si naříkat, co?“
Vojín Bru neodpověděl.
„Co zas?“ zeptal se Bourrelier.
Jeho druh trochu váhal.
„Nic, nic,“ řekl potom.

Dělal si starosti, že musí Bourrelierovi oplatit rundu, a jestli sám vypije čtvrtou sklenku sladkého bílého vína, opije se. Nešlo jen o to, že mrav si žádá, aby oplatil rundu rundou, ale navíc šlo o muže, ktorý mu právě předložil svatbu upečenou do růžova a dalo by se říci přímo na míse, tomu musí dát najevo vděk i za cenu vlastní střízlivosti.
„Didine,“ zavolal.
„Nech to,“ řekl Bourrelier, „tohle jde na můj účet. Jen ta poslední. Ty první dvěs prohrál.“
„Tak ještě jednu.“
„Ne, starouši, stačí. Přišel bych pozdě na mináž a nechci zmeškat začátek. Však víš, krém Dubarry jako předkrm, vo to bych nerad přišel. A gratuluju. Máš kliku.“
Než odešel, energicky a přátelsky ho poplácal, zatímco Bru čekal na drobné.

„Vyhrál jste v loterii?“ zeptala se ho Didine.
„Já? Kdepak. Já nikdy nekupuju losy.“
„Já ano, vždycky desetinku.“
„Užs vyhrála?“
„O mně si starost nedělejte, pane Bru. Ale pročpak vám pan Bourrelier povídal jen tak, že máte kliku?“
„Zajímá tě to?“
„Ano, jsem hrozně zvědavá.“
„Holt budu se ženit.“
„To je smutné.“
„Tobě to připadá smutné?“
„Bodejť, asi vás už neuvidím.“
„Vždyť já sem můžu chodit dál.“
„To už nebude ono.“
„Nemáš drobné za pět franků?“
Byl by jí rád dal pětifrank spropitného místo deseti sou, ale nejasně si uvědomoval, že podobná výstřednost by z jeho strany byla nedostatkem taktu.

„Jedna věc je zvláštní,“ řekl vracející se Bourrelier, „tohle ti ještě musím říct, ty prej totiž nejseš zanesenej do seznamu jednotky.“
„To mě nijak nepřekvapuje,“ řekl voják Bru.
„Chtěl sem tě na to upozornit. Tak sbohem, já už musím letět.“
„Sbohem,“ odpověděl vojín Bru. „Echm! Jak to víš?“
„Ta ženská mně to povídala. Sbohem.“
„A víš, jak se jmenuje?“
„A víš, že nevím?“
„A co ta druhá?“
„To taky nevím. Stačí mrknout na firmu, až půjdeš kolem. Sbohem. Zmeškám polévku dubarry.“
„Sbohem.“

„Tak koho si vlastně budete brát, pane Bru?“
„Copak já vím?“ řekl Valentin flegmaticky.
„Člověk obyčejně ví, koho si má brát.“
Zůstala stát u něho, vedle něho, se svými osmnácti lety a vším, co se naučila v kavárně U dvou kamarádů.
„V podstatě s někým koho tedy vlastně ani neznám jménem,“ odpověděl tentokrát Valentin, „fakt, dokonce jsem se zapomněl zeptat, jak se jmenuje ta osoba, co si na mě myslí.“
„Možná že má nějaký směšný jméno,“ řekla Armandine.
Smál se s ní. Dopil sklenku a zaplatil, ale nevypadal, že by se chystal k odchodu.
Didine si sedla k němu. Kavárna se vyprázdnila, šéf šel do sklepa pančovat pitivo, po odřených deskách stolů se válel zatuchlý tabákový dým, pach anýzu a nakyslost vína. Bru si prohlížel skleničku, z níž předtím pil víno. V celé kanalizační síti hlavy měl zvýšený pocit tepla a v obličeji totální nedostatek výrazu.

„Je to nějaká obchodnice?“
„Prý ano. Chce se mnou chodit a vzít si mě.“
„Tak to vás musí znát, aspoň ona vás.“
„Zřejmě. Vidíš, na to jsem se taky Bourreliera zapomněl zeptat.“
„Máte přece aspoň ponětí, kdo je to.“
„To mám. Je to majitelka galantérie z ulice Gambetta, ten krám o něco blíž sem k vám, než je roh ulice Jules Ferry. Chodím tudy z kasáren do kanclu, ale nikdy jsem si jí nevšim.“
„Ólala,“ vykřikla Didine. „Už vím. Slečna Ségoviová.“
„Ty ji znáš?“
„To bych řekla. Ólala.“
Bru se mile usmál a zeptal se:
„Co je s tebou? Je to tak katastrofální?“
Didine sebou trhla, zakryla si rukou ústa a začervenala se.
„Tak co je?“ zeptal se Bru.
„Promiňte, prosím. Nechci o nikom mluvit špatně. A taky si z nikoho nechci utahovat.“
„Vždyť sis z nikoho neutahovala, Didine, o nikom špatně nemluvíš.“
„Ne, ale málem.“
„Zatím nejsem s tou slečnou ženatý, jak že se jmenuje?“
„Ségoviová.“
„To zní španělsky.“
„Co ja vím.“
„Řekni mi všechno, co víš.“
„Nebudete se zlobit?“
„Ona se vyptává na mě, já se můžu vyptávat na ni.“
„To jiste.“
„Tak mluv.“
„Netroufám si.“
„Jen klidně mluv, řekni mi to.“
„Určitě se na mě nebudete zlobit?“
„Přísahám.“
„Tak teda...“
„Jen do toho!“
„No – je to stará panna.“
„A co dál?“
„Ale opravdovská stará panna. Takovejch štyrycet padesát jí bude dobře.“
„To je dost.“
„Že váháte, páni, no mladice už to není.“
„A co ještě víš?“
„Netroufám si.“
„Klidně mluv!“
„Není to opravdovská slečna.“
„Co tím chceš říct?“
„Milovala prej nějakýho mužskýho a ten padl ve válce.“
„V které?“
„V té, co se jí stavěj pomníky. Prostě dávno. Pak už se nikdy nechtěla vdát.“
„Spíš smutná historka,“ povídá Valentin.
„To teda jo.“
„A jak vypadá? Ty ji znáš od vidění?“
„To bych řekla. Sem tam si u ní něco koupím. Je s ní sranda, zničehonic z ní něco vyleze, co byste od obchodnice,  a k tomu neprovdaný, nikdy nečekal, prostě slovo jak bič, takovýho něco, jako když mluvíte vy vojáci. Mně připadá trochu jako cvok, teda s prominutím, pane Bru.“
„To nic. Ale jak vypadá?“
„Už jsem vám to řekla. Že by byla mladá, to není.“
Bru se na ni podíval.
„Zato ty jsi mladá, viď?“
„Samozřejmě že sem mladá. Já vám můžu klidně ukázat křestní list.“
„Kdy se budeš vdávat?“
„Až dostanou slepice zuby.“
„Některé už je mají.“
„Tak vidíte, pane Bru, s takovýma legráckama si získáte slečnu Ségoviovou na to tata. Ale budete je muset trochu opepřit. Ještě jedno bílé, pane Bru?“
„Ne, děkuji, odcházím.“
„Nějak vám to trvá.“
Bru se usmál a vstal.
„Sbohem Didine. Však já ještě přijdu.“
„Dyť jo, pane Bru. Dyť jo.“

Na rohu ulice Gambetta se zastavil, nevěda co dělat. Zprvu měl vúmyslu poobědvat u Labužníka, ale to by musel projít kolem oné galantérie. Nerozhodně přešlapoval a byl nešťastný. Sklenky sladkého bílého vína mu moc odvahy nedodaly. Nakonec se vrátil. Majitel kavárny U dvou kamarádů kouřil na prahu kavárničky; pokynul Valentinovi a ten zas jemu. Kousek dál byla restaurace Kvetoucí belvedér, ovšem tam se vojín Bru neodvážil kvůli pravděpodobně mastným cenám. Hospůdka pro závozníky byla moc hlučná; vybral si restauraci Pařížský biftek, bude asi dražší, ale co naplat. Dnes je významný den. Už už vstupoval dovnitř, ale ještě vycouvá a ubírá se opačným směrem. Znovu prošel kolem kavárny U dvou kamarádů a majitel, kouřící stále ještě na prahu, si ho zvědavě prohlíží. Bru mu pokyne a majitel kavárničky povídá hezky nahlas:
„Bude pěkný večer.“
„Bezva,“ odpověděl Valentin zdvořile.

Na rohu ulice Gambetta vykročil opačným směrem, než byla galantérie, a šel tak těsně při zdi, že málem hlavou vrážel do rozvěšených salámů uzenářství. Rychlým krokem došel k tramvaji. Večeřet nebude. Pak bloudil po Bordeaux, vláčeje za sebou nohy ve vojenských škrambálech. Až když se stemělo, vátil se na předměstí. Dojde až pár kroků od galantérie. Je zavřená. Slabá, žlutavě mžourající žárovka osvětluje kartóny s knoflíky, spíš rozházené naž vystavené, a nepořádně navršené kotouče prýmků.
Napravo byla špulka bílých nití; vlevo černých. Tuhle a tamhle nejrůznější předměty: jehlice na pletení, skřipce na kalhoty, malý šroubováček na šicí stroj, podvazky, potištěný šátek, na němž bylo vidět Mont Saint-Michel. Jelikož jej tam bylo možno vidět, Valentin jej spatřil a usoudil, že je to místo, které by se mělo vidět. Z celé Francie znal jen Roanne, Clermont-Ferrand, Marseille, odkud se odjíždí na Madagaskar, a Bordeaux, kam se z Madagaskaru vrací. Neměl nejmenší vzpomínku na Vésinet, od jehož půvabů jej odtrhli, když mu byly dva roky, a jemu se po něm stýskalo. Jednoho dne třeba z něho bude cestovatel. Pak si půjde prohlédnout slavná místa a v první řadě samozřejmě bitevní pole u Jeny.

Ustoupil o dva kroky, aby si přečetl firmu. Přelouskal ji bez potíží; nápis sestával z prostého a jediného slova: „galantérie“. Na skle vstupních dveří rozluštil jméno: Je Ségoviová a jakousi parafu. Které křestní jméno začíná na j a končí na e? Valentinovi žádné nenapadlo.

Z románu Le Dimanche de la Vie (1951), autor Raymond Queneau

Do češtiny preložila Jarmila Fialová, Koření života vydal Odeon, 1972