První den, kdy nasněžilo, jsem si myslela, že jsem před tím Van Hoosierovic klukem v bezpočasí, ale udělala jsem stejnou chybu, jíž se až příliš mnoho lidí dopouští se mnou (kdo by si pomyslel, že mám dvě knižní hnízda? kdo by si pomyslel, že francouzím a shakespearuji?), totiž že jsem ho soudila podle vzhledu. Měla jsem ho za vysokou nepevnou třtinu, která by se ohnula vejpůl, kdyby ji škrobená košile nedržela vzpřímeně. Proto jsem ho tehdy chtěnechtěně obdivila, když jsem vyhlédla ze salonu na cestu (pak jsem se už samozřejmě neodebrala do věžní skrýše) a spatřila ho, jak si to santaklausí závějemi. Pochopila jsem, že se mi upsal s psí oddaností, jež je mnohem cennější než to jeho psaní pod psa.
Paní Grouseová mi řekla, abych počkala v salonu. Slyšela jsem, jak otevírá venkovní dveře a vybízí ho, aby si oklepal sníh z bot, po čemž následovala chvíle bezuzdného dupotu. Brzy nato se otevřely dveře do salonu a paní Grouseová řekla: "Přišel za vámi mladý pan Van Hoosier, slečno," jako bychom obě dvě nevěděly, že tam sedím a čekám na něj, a jako bych byla na jeho navštívení zcela zvyklá. Tímhle i tím, že oslovnila našeho hosta mladým, paní Grouseová ukázala, že se sama neumí chovat, že je hospodyně a chůva, ale ne hostitelka. Když za ním zavřela dveře, povšimla jsem si, že se dokonce neobtěžovala převzít od Van Hoosiera klobouk.
Vyzvala jsem ho, aby se posadil. Zaujala jsem pozici v křesle, abych zamezila jeho případnému uvedlejšení, takže se napohovkoval naproti mně a složil se, jako by měl v kolenou a kyčlích panty. Seděli jsme a zdvořile se na sebe usmívali. Nevěděla jsem, co s ním, a on nevěděl, co se svým kloboukem. Pořád s ním gargeryoval, točil s ním mezi palcem jedné a ukazovákem druhé ruky, překlápěl ho vzhůru nohama a zpátky. Nakonec, když ho potřetí upustil, jsem ho zvedla a podala mu ho. Namíchla jsem rukou. "Můžeš mi to dát, prosím?"
Převděčnil mi ho. Vypředsínila jsem a pověsila klobouk vedle jeho kabátu. Když jsem se však zase usadili, uvědomila jsem si, že jsem sice odstranila klobouk, ale neodstranila problém. Naopak jsem ho prohloubila, neboť teď si neměl s čím pohrávat. Byl nucen se uchýlit k praskání klouby nebo proplétání a rozplétání nohou. Zpražila jsem jeho holeně. Zachytil můj pohled, rozpletl nohy a rázně postavil obě chodidla na podlahu. Zatvářil se zpráskaně a jeho obličej se v tu chvíli tak zagilesil, že mě hryzla vina.
"No," pronesl konečně, "tak jsem tady."
"Vypadá to tak," odmrazila jsem.
"Je hrozná zima. Venku už je sníh."
"Jedem na saních," řekla jsem.
"Cože?" Pochopil, že si z něj tropím legraci, ale přesně nevěděl jak.
Ještě pár chvil jsme seděli mlčky. Pak řekl: "No ano, málem bych zapomněl," začal si sahat na kapsy saka i kalhot a nevěrohodnit, že neví, kde něco má. Nakonec vytáhl složený papír a rozložil ho. "Napsal jsem ti další báseň."
Vrhla jsem na něj pohled o několik stupňů chladnější než sníh, čímž jsem ho do něj mohla snadno zase vyhnat.
"Ale ne, neboj se, tentokrát se nemusíš uvolit k polibku. Vůbec nepřipadá v úvahu, aby došlo k líbáni."
Roztála jsem tvář a uvelebila se v křesle. "Nuže, v tom případě spusťte, pane Van Hoosiere."
Inu, čím méně o druhé Van Hoosierově básni povím, tím lépe. To nejlepší, co se o ní dá říci, je, že nebyla zdaleka tak špatná jako ta první, zvláště pak proto, že neobsahovala nebezpečí polibku, ale na druhou stranu na mě příliš nezapůsobil závěrečný rým "kredenc" a "Florence". Naštěstí šlo o místo, kam si prý schovávám dopisy svých početných ctitelů, ne o mé rozměry.
Když Theo dočetl, vzhlédl od papíru a spatřil můj výraz. "Pořád to není ono, co?"
"Úplně ne," řekla jsem.
Zmuchlal papír do kuličky a nacpal si ho do kapsy. "Zatroleně," pravil dobromyslně, "ale já to budu zkoušet, dokud tomu nepřijdu na kloub, a to si piš, že jednou přijdu. Já se tak snadno nevzdávám."
Těmto posledním slovům dostál, a to nejen v básnění, ale i v závějení. Bylo jedno, jestli venku fujaví, vichří nebo skučí jako o soudném dni, po několik dalších týdnů se každodenně přiodpolednil do Blithe. Po několika prvních návštěvách jsem si povšimla, že jeho vytáhlé tělo je stejně kostrbaté a trhané jako jeho poezie. Jeho dlouhé končetiny se jen nesnadno vešly do salonu, kde jako by sebou svévolně máchaly, přičemž tu převrhly stolek, tu zase zakoply o koberec. Byl jako obrovská paducničná volavka. V domě nebylo možno ho upohodlnit, takže když na čtvrté či páté návštěvě navrhl, abychom šli ven, poněkud se mi ulevilo, neboť kdybychom zůstali vevnitř, bylo by jen otázkou času, kdy porcelán přijde k úrazu. Ne že by mi na něm záleželo, v Blithe nebylo nic cenného ani nikdo, kdo by se o to staral, ale uměla jsem si představit, jak by to Thea sklíčilo. Je opravdu bezpečné nechat ho nemotořit na sněhu a ledu? Nebudou mi jeho rodiče klást za vinu, jestliže místo porcelánu přijde k úrazu jeho ruka nebo noha? Bůhví že jich má dost na to, aby si je polámal.
"Není to nemoudré?" zeptala jsem se, když se obšálil.
"Co myslíš?"
"No, však víš, tvoje astma. Chodit s ním do zimy."
"Vůbec ne. Naopak je nejlepší, když je krásně jasný a mrazivý den jako dnes a vzduch je suchý a čistý. To vlhké a sychravé dni mi vnikají do hrudi a nutí mě ke kašli."
Šli jsme tedy ven a k mému překvapení, k mému nezměrnému překvapení, jsme tam několik hodin prošvandili. Theo sice v novém živlu neodhodil svou neohrabanost, ale tento nový živel byl tak holý a překážek prostý, že mu zbývalo jen padat na ledu, což čas od času dělal. Když se svalil, musela jsem si dát pozor, neboť jeho velké paže sebou tak zamlýnily, že by mi urazily hlavu, kdybych jim ji vstrčila do cesty, nohy se zacukaly, jako by patřily loutce, a pak se to všechno sesypalo jako skládací židle a na zemi zůstal mrtvý pavoučnatý spletenec. Bylo to tak legrační, že jsem napoprvé vybuchla smíchy, dříve než jsem se stihla ovládnout, a pak, když se hromádka kostí nehýbala, jsem k němu přispěchala a děsuplnila se, co najdu. Ale on se vždycky zvedl s úsměvem, a tak jsme se po chvíli dali do plácání koulí ze sněhu a házeli jsme je po sobě, v čemž utrpěl těžký debakl, neboť házel tak mizerně, že trefoval sebe stejně často jako mě. Pak navrhl, že postavíme sněhuláka, a tak jsme začali, ale uprostřed hotovení rozměrné hlavy jsem si vzpomněla, jak jsem tohle dělala vloni v zimě s Gilesem, a to mě provinilo. Představila jsem si ho někde zaškoleného, zatímco já se tady bavím a už plné dvě hodiny jsem na něj ani jedinkrát nepomyslela, a najednou jsem byla prokřehlá do morku kostí a zuby ne a ne dojektat, a tak Theo, když to viděl, rozhodl, že se zotavíme uvnitř.
Jako by sám Giles rozdmýchal mé myšlenky, nebo snad ony rozdmýchaly jeho, den nato od něj přišel dopis. Nebyl žádný velký pisatel a chyběla mu má obratnost v písmu, přestože jsem se vynasnažila naučit ho číst a psát. Paní Grouseová, která o tom ani neponětila, pokládala za zázrak, jak rychle ho ve škole naučili psát, ačkoli jeho dopisy byly tak nevzhledné, že mi trvalo velice dlouho, než jsem rozluštila byť i jen tuto kratičkou epištolu. Než jsem však dostala dopis pro sebe, musela jsem poslouchat, jak paní Grouseová hádá, co Gilesovy znetvořené hieroglyfy asi znamenají, protože samozřejmě nebylo známo, že si ho umím přečíst sama. Ta nešťastnice, kterou jsem podezírala, že je stejně gramotná, či spíše negramotná, jako můj bratr, přelouskala obstojně asi tři čtvrtiny a zbytek si víceméně vymyslela. Ale když jsem dopis dostala, podařilo se mi ho po dlouhém studování a s využitím znalosti Gilese poměrně přesně rozšifrovat.
Drahá Flo,
mám psát domů každou druhou neděli. Máme na to čas a všichni kluci musejí psát. Doufám, že se máš dobře. Doufám, že sa paní Grouseová má dobře. Doufám, že se Meg a Mary a John mají dobře. Já se mám dobře, děkuju za optání. Nestýská se mi. Učení mi jde pomalu, ale mně to nevadí. Ostatní kluci se mi za to posmívají, ale to posmívání mi tolik nevadí. Už budu končit.
Tvůj milující bratr
Giles
Co to znamená: "to posmívání mi tolik nevadí"? Tolik jako co? Vadí mu něco jiného víc, možná fyzické násilí jako třeba štípání, bití, tahání za vlasy či pálení ohněm? Anebo je to jen řečnický obrat, kterým chce říct, že si z toho nic moc nedělá? A proč píše, že se mu nestýská? To by přece vůbec nezmiňoval, ledaže by se mu stýskalo a měl nařízeno o tom nepsat, aby si doma nedělali starosti. Dopis mě rozplačtil, večer v posteli jsem o něm ještě přemítala a pak jsem ho podpolštářila, abych byla chudáčkovi Gilesovi nablízku.
Z románu Florence & Giles (2010), autor John Harding
Český preklad Čeněk Matocha, vyd. Plus v Prahe v r. 2012
Komentáre