Jazyk tejto knihy ma berie dosť úplne. Pokračovanie
Můj život byl náhle zneútulněn. Byla jsem závažně nesnázná. Nejdřív jsem musela vymyslet, jak zařídit, abych už nikdy nezapomněla přijít k jídlu, jinak mě příště najdou, až mě budou hledat, což s sebou ponese následky. Tuto otázku však bylo lehčí nadnést než vyřešit. Neměla jsem časoměřič. Avšak při pozdním obědě, kdy měla paní Grouseová tak plnou hlavu Thea Van Hoosiera, že ji ani nenapadlo mě vyslýchat, kde jsem byla, jsem si vybavila v knihovně něco, co by mohlo můj problém odpotížit, a jakmile jsem dojedla, vytratila jsem sa tam.
A opravdu, v temném koutě stály zastrčené stojací hodiny, němé a nepovšimnuté. Byly velké, vyšší než já, ale ani zdaleka ne tak vysoké jako Theo Van Hoosier, jehož příslib každodenních návštěv mě od nálezu hodin téměř odnadchl. Opatrně jsem otevřela skříňku, jak jsem to viděla u jiných hodin dělat Johna, a zašátrala po klíči. Už jsem si myslela, že se mi naneštěstilo, ale když jsem rukoprázdnila ze skříňky ven, malíček se mi otřel o něco, co viselo naháčku, a on to byl klíč. Vsunula jsem ho do dírky v ciferníku a dala se do natahování, ale dávala jsem pozor, abych toho nechala, až to půjde ztuha, protože John mě často varoval, že přetažení už zabilo nejedny hodiny.
Jakmile však spuštění hodin ukončilo jeden problém, způsobilo samozřejmě jiný. Tikaly totiž tak hlasitě, že kdyby kdokoli vkročil do knihovny, nemohl by je přeslechnout a začal by se podivovat, kdo je spustil a kdo je natahuje, a dobral by se toho, kdo tu byl. Odkročila jsem tu hrozbu rameny. Co se dá dělat. Během svých pobytů zde jsem musela znát čas, jinak by mě našli tak jako tak. Navíc tu za všechna má knihovní léta nikdo nebyl, takže nepravděpodobnilo, že by tomu najednou bylo jinak. Kdyby bylo, smůla - musela jsem to riziko podstoupit.
Toho odpoledne chladnilo a napadl první podzimní sníh. Škodolibě jsem ho pozorovala a doufala, že to Theovi Van Hoosierovi znemožní návštěvy. Když má takové astma, že nesmí do školy, tak by se přece neměl ani brodit sněhem? Podržela jsem si palce a představila si ho zaastmeného doma, jak se utěšuje špatnými veršovánkami.
Sníh mi sice přislíbil tuto spásu, ale zato mě potížil jinak. Nebo spíš ten pokles teploty. Nikdy jsem v knihovně příliš nezimovala, protože tam nebyl oheň a chladnilo tam, a měla jsem Gilese, s nímž jsem se zabavila jinde. Ač jsem se chrabře snažila tam zůstat, neboť jsem čtenářka houževnatá, prsty mi tak křehly, že jsem sotva dokázala udržet knihu a otáčet stránky, o otupělé pozornosti nemluvě. Vyklouzla jsem z knihovny a po zadním schodišti se dostala do hořejšího patra. Tam jsem našla ložnici s neustlanou postelí povlečenou jen prachem, níž však nožila dubová komoda se třemi tlustými peřinami. Jejich přeprava do knihovny byla samozřejmě hrozebná, jelikož při případné konfrontaci na trase bych byla zcela nevysvětlená. A objemnou peřinu jsem na rozdíl od knihy nemohla ukrýt pod šaty.
Nicméně bez peřin jsem si stejně nemohla číst, a tak jsem to provést musela. Rozhodla jsem se vzít všechny tři najednou, neboť mi došlo, že schovat jednu nebude o nic snazší než schovat tři, a čím méně peřinných cest podniknu, tím nižší bude nebezpečí. Bylo to těžké a svízelné břemeno, vršily se jedna na druhou tak vysoko, že jsem přes ně sotva viděla, ale přesto jsem vypokojila a zkušeným nohokmitem za sebou zavřela dveře. Když jsem zmezipatřila zadní schodiště a chystala se otočit, zaslechla jsem na schodech pod sebou nezaměnitelné zapraskání kroků. Málem jsem upustila náklad. Nemělo cenu obrátit se na útěk, chytili by mě tak či tak. Nezbylo mi než zůstat stát a čekat na svůj úděl. Zadržela jsem dech a poslouchala kroky pod sebou. Ty však už utichly. Místo toho jsem zaslechla Mary, jak mluví sama k sobě (ha, takže nejem jediná, kdo to dělá!). "Kam jsem ten krám jenom dala? Vždyť jsem ho určitě měla v kapse. Zatraceně, musím se pro něj vrátit."
Ozvalo se tiché a vděčné zasténání schodů, jimž její nohy ulehčily, a pak rozezlený spěch kroků v chodbě. Chvíli jsem čekala, až jejich zvuk utichne, a pak jsem spelášila dolů, prořítila se chodbou a vrhla se do dveří knihovny.
Tam jsem přisunula dvě velká ušatá křesla k sobě, nohu k noze, uhnízdila se v nich na dvou peřinách jako na lůžku a tu třetí natáhla přes opěradla jako baldachýn. Představovala jsem si, že je to má vlastní postel s nebesy, ač jsem samozřejmě nikdy žádnou takovou neměla. Když jsem odcházela, zase jsem křesla odsunula, složila peřiny a schovala je za lenošku. Mohlo se nahodit, že kdyby někdo přišel, hodin by si zkrátka nevšiml nebo by jim nepřisoudil správný význam, jelikož hodiny jsou předmětem v pokojích všudyběžným a veskrze nepředním. Zato mé hnízdo by nepřehlédl, a tak jsem ho musela každý den znovu budovat.
Tak dostaly mé dni nový řád. Rána jsem odtikávala ve svém hnízdě a těšila se knihami, dokud hodiny neodbily tři čtvrtě na jednu. Tehdy jsem vyhnízdila, vyklouzla z knihovny a spěchala na oběd. Jenže o odpoledních jsem od doby, kdy mě chodil navštěvovat Theo Van Hoosier, potížila. Nikdy jsem netušila, kdy přijde, a ač jsem se usilovně snažila ho rozvrhnout, ukázalo se, že jak je vysoký, tak je nespolehlivý. Občas se objevil ihned po obědě, jindy dorazil až o půl páté. Vymlouval se na skutečnost, že má domácího učitele a je závislý na vrtošnosti téhož.
Kdyby mladý Van Hoosier přišel zrovna v době, kdy bych byla v knihovně, bylo by to stejně zlé jako tehdy, když jsem zmeškala oběd. Hledali by mě a mé tajemství by buď okamžitě vyšlo najevo, anebo by ho ze mě později vyptali. Zároveň však kdybych čekala na Thea v salonu či v kuchyni a on přišel pozdě, promarnila bych hodiny drahocenného čtecího času.
Tak jsem byla nucena činit několik prvních vanhoosierných dní. Oddávala jsem se palcotoči, hleděla z okna na sníh nebo hrála pasiáns. Nejhorší bylo, že tato zahálka zpozorněla paní Grouseovou a podivila ji, proč si jí až dosud nevšimla. Nevěděla, že jsem až dosud zočízmyslila, a začala říkat, že bych měla dělat něco užitečného jako třeba naučit se šít. Dokonce si mě jednou posadila a jala se mě ohromovat pletbou. Myslela jsem, že se zblázním.
Někde jsem četla, že nuda plodí velké myšlenky, a tak tomu bylo i se mnou. Dopustila jsem se té chyby, že jsem si čtení spojovala s knihovnou, a přitom mi stačilo najít jakékoli místo, kde jsem se mohla usoukromnit a vyhlížet na přijezdovou cestu, jestli se neblíží Theo Van Hoosier. Jakmile jsem na to pomyslela, okamžitě se dostavilo svitnutí. Dům Blithe měl dvě věže, na konci každého křídla jednu. Byly pseudogotické, samé cimbuří jako na starých pevnostech, a ani jedna už se nepoužívala. Domnívám se, že vlastně nikdy nebyly k ničemu, neboť každá má své vlastní schodiště a hořejší patra jsou dostupná pouze z přízemí, takže chcete-li z pokoje v prvním patře přejít do pokoje v témže patře v sousední části domu, musíte nejprve sejít po věžních schodech do přízemí, přejít k některému schodišti, jež vede do ostatních částí domu, a znovu vystoupat. Zato však věže slibovaly dokonalý výhled na cestu. Odhadla jsem, že z nejhořejší místnosti obou věží bych přehlédla celou její křivolakou délku. Účel věží byl vždy spíše ozdobný než praktický a na tu západní bývalo pro mě a Gilese nepřístupno, protože potřebovala opravit, což samozřejmě můj strýc - penězoškrt - nikdy neumožnil. Mohla jsem si tedy být jistá, že tam nikdo nepůjde. Kdybych se tam nepozorovaně dostala, mohla bych si číst a čas od času vzhlédnout a zkontrolovat cestu. Západní věž měla navíc ještě jednu velkou výhodu: od knihovny ji dělila jen krátká chodba a jedno schodiště, což byla blízkost nutná, neboť jsem tam potřebovala vynést knihy.
Nazítří odpoledne jsem se proto vypravila k západní věži, vyzbrojena dostatkem knih na odpoledne strávené četbou a číháním na Van Hoosiera, jen aby se mé naděje dočkaly pod schodištěm přeukrutného rozmetu. Při všem svém piklení jsem na to dočista zapomněla. Schody byly zatlučené několika silnými prkny, neřkuli trámy, přibitými ke sloupkům zábradlí, jež tarasila vstup, tak jako fošny a dlažební kameny bránily mně a Gilesovi ve strašlivém znehodění v studni. Odložila jsem knihy a pokusila se prkna vylomit, ale držela pevně a dočkala jsem se za svou námahu jen vprtěné třísky - jinak držba hodná klíštěte. Propadla jsem bezmocné plačbě. Zkusila jsem se zapřít nohou o prkno a přelézt, ale neměla jsem se kde zachytit, přístup mi byl zcela odepřen. Navíc jsem si uvědomila, že i kdybych přešplhat dokázala, vstup tak namáhavý a obtížný by byl tak pomalý, že by mě přičapal každý, kdo by se tudy chomýtl.
Posbírala jsem knihy a vydala se pryč, zcela rozladěná, že jsem přišla o odpoledne, sotva jsem si začala myslet, že jsem je znovu získala, když tu jsem vyhlavila nápad. Běžela jsem zpátky, obešla schody zboku, protlačila knihy dírou mezi příčlemi zábradlí, vyšvihla se a zjistila, že zvenčí dovedu klást nohy mezi příčle a stoupat tak nahoru. Takto jsem se dostala až nad zábranu a pak přehoupla své dlouhonohy přes zábradlí na schodiště. S uspokojením jsem se dívala na zábranu shora a říkala si, jak budu ve svém novém panství bezpečná a chráněná. Neuměla jsem si představit Mary, tlustou Meg ani baculatou paní Grouseovou, jak přehodí nohu přes zábradlí, i kdyby je to dovtípilo.
Vyšla jsem do prvního patra, pak do druhého a konečně padacími dveřmi do třetího, nejhořejšího, odkud bylo vidět nejen na cestu, ale i na střechu hlavní budovy. Vršek věže tvořila jediná, ze všech stran ookněná místnost. Stála jsem tam jako vládkyně všeho, nač jsem dohlédla, zapohádkovaná ve své věži, zalocikovaná nad celým svým známým světem. Rozhlédla jsem se po svém novém království. Bylo střídmě zařízené a zdálo se, že kdysi bývalo pracovnou. Byla tu lenoška, těžký psací stůl se zásuvkami a deskou potaženou kůží, jež byla sama o sobě povlečena ještě tenkou vrstvou plísně, a za stolem otáčivé kapitánské křeslo. Dalo by se hodit korunou, zda bylo víc prachu tady, anebo v knihovně, a sázela bych se jen velmi nerada. Okna měla olověné příčky a chybělo v nich několik skleněných tabulek, takže místností profukoval mírný průvan a na zaprášené podlaze ležel ptačí trus, důkaz, že sem tudy nevniká jen vítr.
Stejně to pro mě byl zázrak. Okna byla opatřena závěsy, ale ty byly všechny svázané, takže jsem pochopila, že si budu muset dávat pozor a nezvedat hlavu, aby mě zdola nebylo vidět. Ale to nevadilo, kdybych seděla za stolem, mohla jsem vanhoosierovat cestu, a pokud bych sebou příliš nešila, nebylo pravděpodobné, že by mě někdo uviděl.
Větrací otvory po tabulkách se staraly o to, aby tu bylo stále chladno, a tak mým prvním úkolem bylo zajistit více přikryva. Položila jsem knihy a vydala se paběrkovat. Sice zdlouhalo, že jsem pro svůj nákrad musela sejít až do přízemí a odtamtud zase do prvního patra, ale jinak to nešlo. Svou známou komodu už jsem vyprázdnila kvůli knihovně a na jinou podobnou jsem nenaštěstila. Našla jsem však několik hostinských pokojů, které se udržovaly v pohotovosti, kdybychom snad někdy měli návštěvu, a tak jsem zahlavila opatrnost, svlékla přehozy, ukradla pod nimi dvě tři peřiny a znovu přehozy natáhla. Sice jsem postele zhubla, ale neuměla jsem si představit, že by si toho někdo všiml, a i kdyby služka přišla postele přestlat, nejspíš by nepojala podezření. Koneckonců, kdo by v Blithe - kromě zimomřivého ducha - kradl peřinu?
Ujistila jsem se, že vzduch je čistý, seběhla po schodech do přízemí, pak hlavní chodbou a přehodila jsem peřiny přes zábranu pod věžními schody. Zrovna jsem se vyhoupla zvenčí na schodiště, když tu se otevřely dveře na hlavní chodbu. Nebyl čas otálet! Vrhla jsem se hlavou napřed přes zábradlí na schody, skrčila se za barikádu a doufala v neprůvidnost škvír.
"Panebože, co to bylo?" Byl to Maryin hlas.
"Nejspíš duchové," řekl hlas, který - jak jsem poznala - patřil Meg. "V Blithe se to prej duchama hemží."
"Pche! Snad těm povídačkám nevěříš?" Maryin hlas prozrazoval určitou nedůvěru ve slova, jež pronášel.
Špehýrovala jsem je skrz barikádu. Meg pozvedla obočí. "Jářku, já už tu pracuju pět let a viděla jsem ledacos. Počkej, počkej, až tu budeš tak dlouho jako já." Znovu otevřela dveře na hlavní chodbu a zvedla lopatku, na niž zjevně právě něco nametla. Starší z obou žen zmizela ve dveřích, a než ji Mary následovala, zašklebila se na její vzdalující se záda.
A tak jsem zůstala zaprincezněná ve věži, zapeřiněná u stolu, trochu jsem se třásla, když foukalo, ale byla jsem sama a mohla si číst, alespoň dokud se nesmračilo, neboť jsem tu nemohla mít prozrádné svíčky. Vtom mě znenadálo bodnutí a pomyslela jsem - nevím, proč právě v tu chvíli - na Gilese, jak je někde daleko ve škole a možná na oplátku myslí na mě, a říkala jsem si, jestlipak je šťastný. Vytanulo mi, jak jsem kdysi přetrhla hrací kartu - byla to piková dáma - na dva kusy, protože jsem chtěla z jedné dámy udělat dvě, ala zjistila jsem, že nemám ani jednu, protože obě půlky - horní obrázek i jeho zrcadlový odraz - byly samy o sobě k ničemu, a došlo mi, že taková jsem i já bez Gilese, který je částí mé bytosti. Jak jsem jen toužila, aby už začaly prázdniny a mohla jsem mu ukázat naše nové království! Jediné, co mi chybělo ke štěstí, byl Giles, ktorý by ho se mnou sdílel.
Nebylo mi však dáno. A tak jsem započala nový život. Dopolednila jsem v knihovně a odpolednila ve věži. Brzy jsem pochopila, že by byla hloupost vracet každý večer knihy z věže do knihovny - jejich přeprava zvyšovala riziko dopadení. Znamenalo to, že četla-li jsem knihu dopoledne, nemohla jsem v ní odpoledne pokračovat. Rozhodla jsem se tedy zřídit ve věži (kde byla šance na odhalení beztak malá) pašovárnu knih, které jsem si tam nechávala, dokud jsem je nedočetla, a rozdělit si čtecí den do dvou nezávislých částí.
Dopoledne jsem knihovnila vážné knihy, filozofii, historii a podobně - také jsem se začala učit jazykům a dopracovala se k obstojné znalosti francouzšitny, italštiny, latiny a řečtiny, ač u prvních dvou jmenovaných neručím za svůj přízvuk, neboť jsem nikdy neslyšela, jak znějí - a odpoledne byla obdobím fantazie, jako stvořené pro mou věž. Libovala jsem si v paní Radcliffeové, antických bájích a Edgaru Allanu Poeovi. Jedinou skvrnou na té kráse bylo, že jsem nikdy nesměla polevit v pozornosti, příliš se poddat slovům, jež mi plula před očima a v hlavě, a dát se jimi zhoubně rozptýlit.
Toho dne, kdy jsem poprvé obsadila svou věž, jsem vydopolednila na příjezdovou cestu a změřila, jak dlouho trvá, než po ní Theo Van Hoosier projde od chvíle, kdy zviditelní z věže, až po chvíli, kdy zmizí ze zorného pole pod přístřeškem u vchodu do domu. Jak že jsem určila čas, já, jež jsem neměla časoměřič? Spočítala jsem ho vteřinu po vteřině, a abych měla jistotu, že všechny mé vteřiny jsou stejně dlouhé, číslila jsem je takto: jeden Shakespeare, druhý Shakespeare, třetí Shakespeare.
Takto jsem dospěla k tomu, že mladý Van Hoosier se bude nacházet v zorném poli po dobu čtyř a půl minuty. Kdykoli jsem se tedy po obědě vydala do věže, vkradla jsem se najprve do salonu, odkud je výhled přímo na cestu, a zjistila, zda Van Hoosiera není nikde vidět. Nebylo-li, měla jsem čtyři a půl minuty na to, abych se dostala na věž, neboť jinak, kdyby mi to trvalo déle a on se objevil nezpozorován právě v tu chvíli, kdy jsem se k němu otočila zády a vyrazila, mohl by dojít ke vchodu a zmizet pod přístřeškem, dříve než bych stačila zaujmout pozici, a tak přivodit všemožné nebezpečné volání a hledání.
Řeknu vám, byla to fuška, dostat se na věž včas. Když jsem náhodou potkala Johna, Mary, Meg nebo paní Grouseovou a ti mě zdrželi byť jen na pár vteřin, má výprava již ve vymezeném čase nemožnila, a tak jsem se musela vrátit, zkontrolovat cestu a začít zase od začátku. A jako by toho bylo málo, musela jsem celou dobu razdvashakespearovat, a kdyby na mě někdo promluvil, a já zapomněla, kde jsem byla, musela jsem se vrátit a začít od píky - od té, ktorá visí v salonu.
Než jsem dorazila pod věžní schodiště, napočítala jsem obykle okolo dvou set Shakespearů a bývalo hop nebo trop, jestli se mi povede vystoupat po schodech zvenčí, přelézt přes zábradlí, zout si boty (ze strachu, že mé běžící nohy budou na nekoberečných stupních dunět) a dostat se včas do věžní místnosti. Jednou jsem to stihla taktak, vykoukla jsem z okna a spatřila Van Hoosierův klobouk, jak mizí pod přístřeškem, a tak jsem se musela sřítit ze schodů, přelézt zábradlí, obejít zábranu zvenčí a vrátit se do hlavní chodby, než na mě začali halekat. Ale koneckonců mi nikdy nikdo netvrdil, že vést tajný život bude snadné.
Z románu Florence & Giles (2010), autor John Harding
Český preklad Čeněk Matocha, vyd. Plus v Prahe v r. 2012
Komentáre