Bertranda

Gilese poslali do školy vloni na podzim, když mu bylo osm, což byl věk útlý, ale stejně na tom byli i ostatní chlapci, kteří žili na odlehlých místech jako Blithe, kde není žádná vhodná místní škola. Kočářili jsme s ním na nádraží, já, John a paní Grouseová, a tam jsme ho posadili na vlak do New Yorku, kde si ho měli vyzvednout učitelé ze školy. Osmutnili jsme ho, přinejmenším já a paní Grouseová, kdežto John marně bitvil s roztřeseným spodním rtem. Sám Giles byl šťastný a rozesmátý. Nepamatoval si, že by kdy jel vlakem, a po svém prostém, dětinském způsobu nijak dál nebudoucnil. Jakmile vkročil do vagonu, posadil se na sedadlo, oknil na nás úsměvy a pozdravy a já jsem se kousla do rtu a ze všech sil se snažila na něj taky usmívat, ale byla to náročná přetvářka a ulevilo se mi, když se vlak konečně dal do pohybu a on zmizel v oblaku páry.

Cestu domů jsem prostýskala. Ještě nikdy nás s Gilesem nic neodloučilo, bylo mi, jako bych přišla o ruku. Jak se mu povede, když ho nebudu chránit já, která tak dobře znám jeho nedostatky a miluji ho pro ně? Sice jsem neměla žádnou zkušenost s jinými chlapci než s Gilesem a tím Van Hoosierovic blázínkem, ale z knižek jsem věděla, jak se vzájemně krutí, zejména na internátních školách. Představa, jak mého malého Gilese flashmanují, mě znovu celou rozplačtila, a to už jsem se mezitím téměř zklidnila. Když jsme se doblížili k Blithe a kočár odbočil ze silnice na dluhou příjezdovou cestu, alejovanou mohutnými duby, v nichž havranila hnízda, tížilo mě na srdci - netušila jsem, jak svůj nový amputovaný život snesu.

Většina dívek mého věku a postavení by byl již dávno guvernována, ale pochopila jsem, že mě to nečeká. Z opatrného výzvědu na paní Grouseové, narážek, ktoré tu a tam utrousil John, a všeobecného šmíru služebného klevetění jsem pokouskovala důvod. Když byl můj strýc mladý, býval pohledný, jak si můžete všimnout na jeho olejovém portrétu, jenž visí v ohbí hlavního schodiště, a měl kdysi manželku, a ne-li přímo manželku, pak snoubenku nebo přinejmenším velkou lásku, zkrátka dívku, románek, ktorý trval několik let. Ona mladá dáma byla oslnivě krásná, ale nerovnala se mu ve vybranosti a vzdělání, což se však zprvu zdálo nepodstatné. Všechno se budoucnilo dobře, dokud si nevzala do hlavy (či spíše dokud jí to tam strýc nenasadil), že ho v záležitostech intelektu a kultury podnižuje. Usoudili, že jejich společný život by obohatilo, kdyby mohli sídlet nejen lásku, ale i statky duševní. Mladá dáma se tedy řádně zapsala na řadu kurzů Newyorské univerzity.

Inu, asi uhodnete, jak to dopadlo. Netrvalo dlouho a naknižnila se, nahudebnila, nabásnila, nadivadlila, nafilozofovala a vůbec celá namyslila a velmi rychle scestila, nejspíš začala pít, kouřit a páchat všemožné další temné skutky, a vrcholem všeho bylo, že si začala myslet, že strýce předstihla, a intelektuálně ho skrzprstila, takže nakonec nevyhnutelně přemilencovala jinam.

Tak si alespoň myslím já, že to bylo, ale teď nejistotním, kolik z toho jsem vyšmírovala a kolik si má hlava zkrátka vybájila, jak je jejím zvykem.

A tak můj strýc zanevřel na vzdělávání žen. On sám se také velice odkulturnil, pokud je mi známo. Dům Blithe nechal zavřít, knihovnu zplesnivět a odstěhoval se do New Yorku, kde si nedovedu představit, že by měl tolik knih. Netuším, jak trávil čas bez knih, neboť jsem se s ním nikdy nesetkala, ale vidím ho před sebou ukřesleného, okořalkovaného a odoutníkovaného, s kalnýma očima, jež hledí z kdysi pohledné, nyní však žalostně ztrhané tváře do prázdna, jak přemýšlí o tom, že mu vzdělání zničilo dívku a ztrápilo život.

A tak jsem samotila po velikém domě, otevírala dveře a vířila prach v neospávaných ložnicích. Někdy jsem se natáhla na postel a představovala si člověka, jenž tu kdysi dřímal. Tak jsem zalidnila dům duchy, vypřízračila jsem si jich celou rodinu, a když jsem někdy slyšela z půdy nezřetelné zvuky, zavrhovala jsem myši a viděla malou holčičku, jakou jsem kdysi jistě byla i já, a představovala si ji s bílým hábitem a barevně ladící bledou tváří, jak lehce baletí na holých prknech.

Myšlenky na tuhle holčičku, o níž jsem začínala věřit, že existuje, neboť Blithe bylo stavení lidmi opuštěné, ale na duchy hojné, mě nakonec vždy přivedly ke vzpomínkám na hry, ktoré jsem hrávala s Gilesem. Abych se odplačtila, zvěcnila jsem se a hledala, kam se mu schovám, až se na konci pololetí vrátí, a když se mi to onudilo, což se stávalo čím dál častěji, zaknihovnila jsem se a pohřbila se ve studeném srdci, které se čím dál více stávalo mým skutečným domovem.

Jednoho rána jsem se uvelebila - pamatuji se to tak živě - se Záhadami Udolfa a po dvou či třech hodinách, když jsem je skoro dočítala, jsem střehla za oknem zvuk, volání mužského hlasu. Lidský hlas zvenčí, to byl v Blithe neobvyklý jev, neboť venku pracoval jenom John a ten neměl ve zvyku mluvit sám se sebou jako já, a teď, když byl Giles pryč a naše místy hlučné hry ustaly, tu bylo obzvlášť ticho, takže jsem se měla udivit a ihned to propátrat, ale byla jsem tak pohlcená svým gotickým románem, že mě onen zvuk nerozzvědavil, ale naopak rozzlobil. Nakonec se hlas začal dálit, až zcela odumřel či ho odfoukl podzimní vítr, jenž venku sílil. Vychutnala jsem si ještě pár stránek, když tu jsem zaslechla kroky nejméně dvou lidí, čím dál hlasitější, jak míří ke mně, a další volání, ale tentokrát zevnitŕ, a cupot nohou na chodbě přede dveřmi a hlas služky Mary: "Slečno Florence! Slečno Florence!" A pak se dveře knihovny rozletěly a Mary mě znovu zavolala jménem.

Ztuhla jsem. Štěstí tomu chtělo, že jsem byla ukrytá ve velkém ušatém křesle, jež stálo otočeno zády ke dveŕím a pro každého příchozího mě zneviditelňovalo, samozřejmě pokud by nevmístnostil hlouběji. Srdce mi v hrudi bušilo. Kdyby mě odhalili, byl by s mým životem konec. Měla bych po knihách.

Pak se ozval hlas Meg: "Tady není, ty náno pitomá. Co by tu dělala? Dyť ta holka neumí číst. Nikdy jí to nedovolili."

Tiše jsem se modlila, aby si nevšimly mých prstotisků na hřbetech knih a stop na zprášené podlaze.

"No, to možná ne," opáčila Mary, "ale někde být musí."

Zvuk, jako když se zavřou dveře.

Zvuk, jako když vydechne Florence. Opatrně jsem zavřela knihu a pro jistotu ji vrátila na místo do regálu. Přikradla jsem se ke dveřím, přitiskla k nim ucho a poslouchala. Nikde nic. Rychle a tiše jako myš jsem otevřela, vydveřila, zavřela za sebou a rozběhla se chodbou, abych byla od své svatyně co nejdále, až mě najdou. Po cestě do kuchyně jsem přemýšlela, co má ten povyk znamenat. Zjevně se stalo něco, co si mě ihned žádalo.

Po špičkách jsem našlapovala kolem salonu, odkud jsem slyšela hlasy, a vešla jsem do kuchyně, kde jsem vyrušila Meg a Mary z živého hovoru. Při zvuku dveří zmlkly a podívaly se na mě se směsicí překvapení a úlevy.

"Ach, díkybohu, tady jste, slečno Florence," řekla Meg a plácem útěrky si odmoučnila ruku. "Jestlipak víte, kolik je hodin, mladá dámo?" Kývla na veliké hodiny, které visí na zdi naproti krbu, a mé i její oči se upřely na ciferník. Ten tvrdil, že je pět minut po třetí.

"A-ale to není možné," zadrmolila jsem. "Ty hodiny jdou špatně. Tak pozdě být nemůže."

"Hodiny jsou úplně v pořádku, slečinko," odsekla Meg. "Že jsem tak smělá, slečno, špatně jdete vy. Vy to teda od paní Grouseové schytáte, všichni jsme se o vás tak báli, že jsme z toho mohli mít smrt. Kde jste proboha byla?"

Než jsem stačila odpovědět, usyšela jsem za sebou kroky, otočila se a tváří natvářila do paní Grouseové.

"P-paní Grouseová... p-promiňte," vykoktala jsem, ale pak se zarazila. Její obličej, celý růžolící od mississippské delty popraskaných žilek a jejich přítoků, byl roztažený do širokého úsměvu.

"Teď to pusťte z hlavy, moje milá," řekla vlídně. "Máte návštěvu."

Otočila se a odešla do chodby. Zakořenila jsem na místě. Návštěvu! Kdo by to jen mohl být? Nikoho jsem neznala. Jedině, no ano, můj strýc! Nikdy jsem se s ním nesetkala a věděla jsem o něm málo, snad jen to, že je velmi pohledný, soudě podle portrétu, což později potvrdila po svém příjezdu slečna Whitakerová.

Paní Grouseová se v chodbě zastavila a otočila se ke mně. "No tak pojďte, slečno, nesmíte ho nechat čekat."

Ho! Takže je to můj strýc! Možná se ho budu moci zeptat na všechno, na co se ho zeptat chci. Na své rodiče, o nichž paní Grouseová prý nic nevěděla, neboť stejně jako všichni ostatní sluhové přišla do Blithe až po jejich smrti. Na mé vzdělání. Možná když mě uvidí z masa a kostí, jako skutečnou, živou dívku, a ne jen jako jméno v dopisu, obměkčí se a dovolí mi guvernantku, nebo aspoň knihy. Možná ho okouzlím a on pochopí, že vůbec nejsem jako ona, ta žena, která se mu odkulturnila.

Ve dveřích do salonu se paní Grouseová zastavila a pokynula mi, abych šla první. Uslyšela jsem zevnitř zakašlání. Nervózně jsem vstoupila a zůstala stát jako přimrazená.

"Theo Van Hoosier! Co ty tady děláš? Nemáš být ve škole?"

"Astma," pronesl omluvně. A pak vítězoslavně zopakoval: "Mám astma!"

"Já... já ti nerozumím."

Došel ke mne a usmál se. "Mám astma. Poslali mě ze školy domů. Matka mě přivezla sem, abych se tu zotavil. Myslí si, že čistý venkovský vzduch mi prospěje."

Paní Grouseová se vhrnula do pokoje. "Není to nádhera, slečno Florence? Věděla jsem, že budete mít radost." Kývla na Thea. "Ne proto, že máte astma, pane Van Hoosiere, ale že nás teď můžete navštěvovat. Slečna Florence je nešťastná, co mladý pan Giles odjel na školu, pořád jen bloumá sama po domě. Budete si vzájemně dělat společnost."

"Můžu k tobě chodit každý den," řekl Theo. "Jestli mi to dovolíš, samozřejmě."

"To... to si nejsem jistá," zamumlala jsem. "Možná budu mít... moc práce."

"Práce, slečno Florence?" řekla paní Grouseová. "Cože, jakou práci byste asi měla? Vždyť ani neumíte šít."

"To znamená, že můžu?" zeptal se Theo. Vyštěněčil na mě úsměv. "Můžu tě navštěvovat, prosím?" Stál, v ruce držel klobouk a pohrával si s krempou. Chtěla jsem mu plivnou do oka, ale to nepřipadalo v úvahu.

Přikývla jsem. "Asi ano, ale jen po obědě."

"To je žůžo!" vykřikl a okamžitě upadl do záchvatu kašle, ktorý trval notnou chvíli, než vytáhl z kapsy kabátu kovovou lahvičku s gumovým měchem, jež vypadala jako rozstřikovač voňavky. Namířil si lahvičkou na obličej, zmáčkl měch, vstříkl si do otevřených úst jemnou mlhu a ta, jak se zdálo, kašel zastavila.

Zazvídala jsem pohledem najprve na něj, pak na lahvičku.
"Tulsi a ma-huang," vysvětlil. Je to vynález zdejšího doktora Bradleyho."

Podivila jsem se na něj.

"To první je výtažek z listů bazalky posvátné a to druhé je čínská bylina, jíž se odedávna léčí astma. Doktor Bradley dostal skvělý nápad smíchat je v kapalinu, která se stříká do hrdla, aby se rychle vstřebala. Experimentuje s tím a já jsem jeho první pokusná osoba. Zdá se, že to funguje."

Následovalo trapné ticho, během nějž Theo pomalu vstřebával, že toto téma mě nezajímá tak jako jeho. Pak lahvičku opět vkapsil, ale přitom se mu podařilo upustit klobouk a shýbl se pro něj zároveň s paní Grouseovou, takže se srazili hlavami, což ho rozkašlalo a rozsípalo nanovo. Když konečně dokašlal a mohl si opět pohrávat s kloboukem, chabě se na mě usmál a zeptal se: "Můžu tě tedy navštívit teď? Koneckonců je po obědě."

"Po tvém možná," řekla jsem, "ale po mém ne. Já jsem dnes ještě neobědvala." Nato jsem se otočila a tak nenuceně, jake jsem dovedla, jsem odešla z místnosti a doufala, že tím, jak jsem se zbavila Thea, jsem paní Grouseové nevskočila znovu do hlavy, že jsem předtím nebyla k nalezení.

Z románu Florence & Giles (2010), autor John Harding

Český preklad Čeněk Matocha, vyd. Plus v Prahe v r. 2012