Bertranda

Príbeh divadelne nadaného Piersa a jeho brata Toma, potomkov aristokratickej rodiny Mossonovcov. Po vojne chlapci prvýkrát zavítajú do rodinného paláca Tothill a Piersa očaruje impozantná freska v kupole veľkej dvorany Tothillského paláca znázorňujúca padajúceho Faethóna z gréckej báje. Freska sprevádza osudy Piersa a Toma až do r. 1969, kedy Pierce zinscenuje vo veľkej dvorane Lullyho operu Faethon.

Prvá časť knihy začína v roku 1948, keď má Piers osem a Tom šesť rokov. 

Pentreath řekl: "To bude najisto ten druhý mladý pán."
Podle toho, jak Tom zbystřil pohled, poznal, že se nemýlí.
"Honí králíky, což?"
Tom však jen napínal uši a hledal bratra.
Z neprostupné houštiny se náhle ozval výkřik nebo zavolání - ale ať už to bylo co bylo, zněla v tom vítězosláva.

Vtom se zblízka ozval Big Ben čtyřmi dunivými údery. Hubertovi jen dotvrdily nehoráznost takovéto anarchistické regrese: invaze živlu divokého, nezkroceného. Na střílení a podobně mají přece letní sídlo v Sutherlandu. Pocítil mocný hněv, jemuž chyběl cíl. Přišlo mu navyklé zahýkání, vyznělo však ploše a do ztracena. Aby získal čas, prohodil: "Králíci! Kristepane!"

Chvíli mlčel. Pak se zorientoval. Obrátil se k Tomovi. "Ten tvůj bratr si musí vštípit, že si nemůže dělat, co si zamane." Jeho slova padala do prázdna. Tom zmizel. Zahlédli drobnou postavičku o hodný kus dál: prosta vší bázně pádila k zarostlým dřevinám. Pentreath odvrátil hlavu: podivný zvuk z Hubertova hrdla ho upozornil na hrozící nebezpečí, že by "urozený pán moh zasejc jednou vybublat". Hubert se však důstojně ovládl.

"Mno," pronesl vlídně a vyrovnaně, "vy i já, Pentreathi, máme důležitější věci na práci než honit se za králíky a malými kloučky. Mne čeká hora listin k vyřízení a vy si musíte poradit s touhle spouští."

S tím zmizel v domě a podle svižné chůze by mu byl každý hádal spíše třicet než čtyřicet.

Tom si zatím razil cestu mezi křovisky, kde se mu co chvíli některá odhrnutá větev vzepjala a šlehla ho do čela nebo přes uši, ba dokonce mu i víčko rozčísla do krve: byl v sedle a cválal s tajným poselstvím k svému kapitánovi. Hned nato mu celé tělo zvláčnělo a plížil se měkce na sametových tlapkách tygřího mláděte se svým podílem k večernímu lovu smečky. Cítil zplihlý králičí kožich v tlamě - toho králíka složí k nohám Piersovi, prvnímu z tygrů v jeskyni. Uvízl v drápech pichlavých větví, jak se doloval tunelem šípkového houští, a v té chvíli bojoval o život s orlem Jubem - zobák jako dýka, pařáty jak šavle - když mu to Piers četl, měnil se v děsivého netvora. Jen zahlédl sotva patrnou pěšinku mezi tuhými, dužnatými zelenými listy a cibulově páchnoucími bílymi kvítky pokrývajícími zem, už se po ní v duchu plazil po břiše, nůž pevně sevřený mezi zuby - uši, kůže, vlasy, všechno v napětí, protože může kdykoli narazit na nepřítele nebo jeho stopu.

Byl ochoten podniknout cokoli, třeba všechno nebo nic, protože Piers ho vždycky naučil, co bylo potřeba, a Piers rozhodne nebo už rozhodl, kde budou - pod magnóliemi, v džungli, v hlubokých hvozdech, na lodi či pustém ostrově, v koncentráku anebo poslední dobou v tom příšerném sklepě, kam Škrtič dopravoval své oběti. Ať se dělo co dělo, bylo to dílem Piersovým. Piers s dvousečnou dýkou v ruce usilovně stíhal vrahounskou bestii. Piers se neslyšně připlížil zezadu a silnými pažemi stiskl hladké žluté hrdlo, až šikmá očka vylézala z důlků a jen chroptění nasvědčovalo, že Japončík dosud nevypustil duši. Piers, zatímco se ostatní chvěli strachy u příkopu, srazil hrubou pracku maskovaného loupežníka z obnaženého sametového ramene dámy, vytrhl meč a zvolal: "Nabízím ti smrt gentlemana, lotře!" Piers v pravém okamžiku - mamině o tom nesmíš ceknout, ani strýčkovi Jimovi, ale ani Deakinovi, pamatuj - vystoupil ze skrýše za skříní, nasadil vrahovi pouta, právě když spouštěl do vany s kyselinou tělo své poslední oběti, a pravil přísně: "Johne Edwine Heathi, jménem zákona vás zatýkám. Kdysi jste býval statečný voják, veliteli perutě, ale teď se z vás stal netvor."

Tohle všechno se Tomovi pletlo v hlavě, když hledal svého báječného bratra, poté co prchl před pohlazeními a pohlavky strýčkova vyptávání a pocitem, že je upnutý v kabátě za horkého dne, jaký se ho zmocňoval v přítomnosti tohohle hodného strýčka, co ho zachránil před tím mladíkem, když je chtěl všechny uvrhnout do plamenů. A přitom je ten strýček samá záhada - kvoká jako slepice, pak zničehonic zobá a škrábe po zemi kolem sebe, a zrovna tak zničehonic zakokrhá jeko kohout - ale je to záhada pro dospělé a Toma od ní dělí bariéra, stejně jako tenkrát od strýčka Jima, když převrhl mamině lahvičku "za všecky poklady světa". Nešikovnost bývá nebezpečná. To na sebe strhnete pámbuví co, ani se nenadějete.

Piers dokáže hrát dvě tři osoby najednou, i víc, a přitom pořád zůstane Piersem, a když odtančil pryč, přestože ho Tom ve svém děsu tolik potřeboval, jistě mu to teď vynahradí a přibere ho do hry, kterou budou hrát. Dodá Tomovi jistotu, že i on může představovat bez nebezpečí, co si zamane. K tomu ovšem musí být hotov proměnit se v cokoli, hotov vplynout v Piersův nádherný svět.

A přitom Piers osaměle tančící často znamená Pierse posměváčka. "No tak, Tome, co budeme?" - "No tak, Tome, copak nedokážeš nikdy riskovat?" - "No tak, Tome, rozesměj mě." Aspoň tohle mu jde. Legrační hlasy dospělých, legrační věci, co dospělí říkali. "Dělal" maminu i strýčka Jima nebo paní McGuirovou, jak zpívá "Západ barví plachty rudě", když utírá prach. Musí se na to připravit, protože slyší, jak támhle pod těmi košatými větvemi bíle rozkvetlého stromu Piers imituje hlasy. Vzápětí mezi bujně rozrostlými velkými listy a bílými kalíšky květů se žlutými středy bratra zahlédl: měl ruku v bok a druhou si mával kapesníkem pod nosem sem a tam. Tom ale žádné komáry ani mušky neviděl. Náhle ho přepadla beznaděj, že se nedokáže přizpůsobit; musí se zalíbit. Zkusí Pierse rozesmát.

Promluvil, a byl si jist, že slova znějí skoro přesně, i když hlasem nemůže klesnout tak do hloubky. "Králíci! Kristepane!"

Piers se ušklíbl, aby však nebral odvahu milovanému, podnikavému malému bráškovi, odpověděl: "I králíci patří k božímu úsměvu," a hned nato změnil hlas.

"Ale, ale, sire Thomasi! Parbleu, pane, uctil jste nás, všecka čest. Pohostil jste nás tučnými kapouny a kančím, že chutnější nad ně nenajde sa v celém království. Netušil jsem, že na Tothillu je tak vyhlášená honitba. A po té skvělé hostině mi tu začnete šprechtit o králících!" Z táhlého afektovaného tónu přeskočil do svého hlasu. "Musíš se furt uklánět. Jsem tvůj král."

Tom se klaněl a klaněl, až se mu z toho točila hlava.

"Nu což, sire Thomasi, poobědvali jsme a popatřili na vaši urozenou choť. Ale cože se to proslýchá, vzácný pane? Prý tu máte povícero krásných dam. Uvažte, sire Thomasi, že den co den chodívám špacírem - ne, takhle to není - nepamatuješ si to, člověče?"

Tom si to nepamatoval, a tak se aspoň horlivě klaněl.

"Kruci, co mi to dalo, než jsem tu knihu schoval před maminou a naučil se to doslova nazpaměť - ale co, po sousedním Svatojakubském parku, kde zpěv z ptačích voliér lahodí našemu sluchu. Slýchával jsem tam i hlásky z vaší voliéry, sire Thomasi, a rád bych nyní popatřil na pěnice samé. Nu tak, sire Thomasi, ukažte mi své milostnice."

Pikantní slovo Tomovi všechno připamatovalo. Mamina jim to četla, když byla zase jednou v legrační náladě. Později tvrdila, že je to jen takové nesmyslné slovíčko, ale Piers povídal, že to jsou ženské, o kterých se nemluví. Jen si tu četbu vybavil, hned věděl, co dělat. Začal se celý třást a koktal. Pierse očividně nadchl. Dokonce vypadl z královské role, aby ho pochválil: "Děláš to ohromně, Tome."

"Ale, ale, sire Thomasi, sir Roger Pratt mi vyprávěl, když navrhoval tohle vaše skvostné sídlo, jak umíte hromovat, prý pravý hromovládce, povídá. Člověče dobrá, přece se nezaleknete svého krále? Přeji si vidět vaše dámy, ne vaše důmyslné fontány. Bylo mi řečeno, že jsou to oslnivé krasavice." I tentokrát si Tom věděl rady. Nepamatoval si všechno doslova jako Piers, uměl ale zahrát, co v té knize stálo. Zatleskal, a krátce nato máchl rukou k místu, kde stanuly "milostnice".

"Ohó, šest je jich, sire Thomasi! Vidím, že jste přemocný pán mezi mými poddanými. A jsem-li já otcem svých národů, budete vy brzy otcem celého Westminsteru, setrváte-li při - při - jak je to dál? - při dosavadním způsobu. Váš král je vaším služebníkem, dámy." Začal se koketně hihňat. "No tak, Tome, dělej to po mně," vyzval bratra. "Jseš jako milostnice." Tom se tedy také hihňal, zatímco Piers přechádzel sem a tam, mával suchou větví jako špacírkou a druhou rukou si ve vzduchu kroutil mocné kníry. "Hm, hm. Vskutku velmi půvabné," a culil se na údajné "milostnice".

Tomův jemný sluch však i přes jejich smích zachytil nějaké hlasy.

"Řekla bych, Jackie, že do dvou let by se tu mohly rozrůst popínavé růže. Volila bych jen staré druhy, nehybridy, aby dobově ladily s Tothillem. Victoria Sackville-Westová to prý má u své vily také tak. Sem by se hodila Rosa mundi nebo Stará zelná hlávka."

"My přece nejsme žádní intelektuálové, drahá Rosemary, to mějte laskavě na paměti. A růže, ať staré či nové, jsou všechny k obrazu božímu. Pokud tedy jsou jemných barev a sladce voní. Nevpustíme sem žádné takové hřmotné vulgárnosti jako přerostlé zelí. Ale já vím, že vám mohu důvěřovat, děvenko."

Tom se přestal hihňat a dával Piersovi znamení, ale nadarmo - Piers se k němu mezitím obrátil zády a bavil se s pomyslnou dámou, jíž nabídl rámě. Odvedl si ji za přerostlý keř a tam ji začal líbat. Tom se neodvážil ho vyrušit.

"Podívejme, tu jsou naši miláčkové," pravila babička.

Přesně v tom okamžiku se Piers otočil a ukázal směrem, kde Tom mezi listím zahlédl matku s babičkou. Piers je zřejmě ani neviděl, ani neslyšel, neboť hlaholil: "Mno, sire Thomasi, mohu vám bohužel vyslovit uznání jen zčásti. Čtyři z vašich dam se mi zamlouvají. Avšak tahle, urozený pane, a tamta jsou vysloveně šeredné, a kdybych nevěděl, že jste věrný protestant, pomyslel bych si, že vás stihla sudba mého nebohého bratra a vaši kněžouři vám je uložili co pokání. U všech všudy, sire Thomasi, vždyť je to málem velezrada, představit svému vladaři tak zpropadeně šeredné milostnice jako támhlety dvě." A ukázal přímo na blížící se matku s babičkou.

Tom viděl, jak mamina zalapala po dechu. Babičce zamrzl sladký úsměv na rtech: zatvářila se nejistě a pobouřeně, jako by se jí krásný motýl proměnil v ováda. Ještě je čas Pierse zachránit, a je to na něm, na Tomovi. Sklesl na bobek, zakroutil nosem a zadečkem, podržel si před sebou velký lupen a začal ho ohlodávat. Chutnal nevýslovně hořce. Dost možná bude jedovatý. Nebezpečí číhá všude. Ale jak to říkal strýček Hubert o tatínkovi, obětuje třeba život, aby bratra zachránil. Hryzal trhaně, jak to viděl u králíků, a bez přestání vrtěl nosem.

Zašvitořil: "Já jsem králíček, babičko."

Viděl, že mamina přemáhá smích; dobře věděla, že se už neuchyluje k dětskému žvatlání. "Pobíhá jich tu po zahradě stovky, povídal pan Penrys. Zahnaly je sem bomby a uhelný úřad, ale pan Penrys je pochytá do sítí a ok. Jeho zahradníci na ně jako stříleli, ale strýčkovi Hubertovi se to moc nezamlouvalo. Řekl: "Králíci! Kristepane!" Lekl se, zdali se babička nerozhořčí, jak "dělá" strýčka Huberta, nemohl toho ale nechat, dokud si Piers nenajde roli.

Ten ji však už měl. Stal se z něho čtvernožec, a jako světelný záblesk, když prasknou pojistky, přeletěl zpoza jednoho keře k druhému, pružně a přesně, že i Jackie zůstala koukat - ona, která s pousmáním tak často ironizovala politováníhodné omyly moderních her.

"Propánakrále! Ten hoch je lišák!" zvolala.
"Pan Todd nakoukl za roh a dával bedlivý pozor na králíka Petříka," zacitoval Piers.
Tom řekl: "Já jsem králík Petřík, jenomže se to nepozná, protože na sobě nemám ten modrý kabátek."
"Naši miláčkové," prohodila Jackie.

Teď si i Rosemary dovolila se rozesmát. "To ani netušíte, co všechno se ještě může dít, Jackie. Za chvíli budou v dřevinách vorvani a tuleni nebo sovy a kočičky."

"Ti naši miláčkové," opakovala Jackie, ale zeptala se: "Nejsi ty už trochu velký na lišáky a králíčky, Piersi?"

Piers se obrátil přímo na ni a jako světaznalý suverén jí to vysvětlil: "Když Tom tak báječně imituje zvířata, babičko. Nejlíp mu jdou králíci, ale umí skvěle taky leoparda a nemotorného medvěda. Já se cítím lépe na dvou nohou. Ale Tom stojí pevně na všech čtyřech. Tak je ve svém živlu. Já jsem vlastně dělal dějiny Tothillu, než se Tom objevil. Kdybys přišla dřív, viděla bys mnichy a opata s ovcemi."

K jeho údivu Jackie prohlásil: "Hádam, že bychom na ty dávné mnichy ani moc vzpomínat neměli, Piersi, honilo se jim v hlavě plno špatností, broučku."

Takhle mluví Amerikáni, povídala mamina, ale to Piers nevěděl, že Amerikáni nesnášejí mnichy.

Řekl rychle: "Čtyři monarchové poctili Tothill svou návštěvou, babičko - Karel II., královna Anna, Jiří III. a královna Viktorie. Všechny čtyři jsem dnes odpoledne představoval."

Usmála se: "Chlapče milý, znám přece historii svého vlastního domu." Aby to nevyznělo příliš příkře, dodala: "Ale jsem velice ráda, že ji znáš i ty, Piersi. Vždyť je to i tvůj domov"

K údivu všech, a především jejímu, jí Piers podal ruku: "Musím vám svěřit, Vaše Milosti, že ve zdech Tothillu pobývám s potěšením."

Lehké zadrhávání i kadence řeči přesne odpovídaly - byl to sám král. Jackie nesnášela takové komedie, ale tentokrát usoudila, že musí Piersovi projevit uznání. Potřásla mu pravicí.

"Hluboce si vážíme té cti, že vás zde smíme uvítat, sire." A udělala pukrle tak hluboké, jak jí to dosti krátká sukně a nevalný stav starých kolenních kloubů dovolovaly.

Přesto pocítil Piers jisté rozčarování. "Neměla bys mě oslovovat "Vaše Veličenstvo" a políbit mi ruku, babičko?"

"Ne, hochu drahá, v neformálním rozhovoru ne. Teď už dávno ne. Stačí "sire" nebo královně "madame". Ovšem v dobách, kdy jsem byla představena u dvora, to panovaly ještě jiné zvyklosti. Jsem první Američanska, která byl při uvádění do společnosti také představena," obrátila se k Rosemary, neboť jí připadalo vhodnější vyprávět tohle snaše. "To vzrušení! Bylo to dva roky předtím, než jsem se vdávala. Nádherná toaleta - ta vlečka a péra! Myslím, že královna Alexandra byla nejkrásnější žena, jakou jsem kdy spatřila. Ovšem modrou barvu tolik milovala královna Mary. A královna Mary také uměla ocenit hodnotnou věc. Vyjádřila se s velkým uznáním o dózách na šňupavý tabák zde v Tothillu. Byla to vpravdě vzácná žena."

Obrátila se k vnukovi. "A já jsem lady Mossonová, Piersi. A kdybych i nebyla, neoslovoval bys mne "Vaše Milosti". To se říkávalo za starodávna. V časech královny Bětky."

Z románu Angusa Wilsona Setting the World on Fire (1980)

Román Čím hoří svět preložila Eva Kondrysová, vyd. Mladá fronta, 1987  

Foto zdroj www.gavincreid.com, www.indianahistory.org